sobota 10. března 2018

Matka spratka

Venku sotva svítá a v dětském pokojíčku se začíná Darinka vrtět pod peřinou. Protáhne se, tiše sklouzne z postele a po špičkách si jde stavět z kostek. V domě je ještě hodinu ticho než se probudí Maruška, skočí z metr vysoké postele přímo na zem, zboří Darince věž z kostek a s radostným voláním běží po chodbě: "Viky, už jsi vzhůru?" My zbylí spáči už nemáme šanci dál spát. Marušky je najednou plný dům. Viktorek pomalu rozlepí oči, nahodí úsměv, chvíli lenivě pozoruje Marušku a její psí kusy, řehtá se jim na celé kolo a potom se ke mně přitulí, dává mi pusinky a čeká, až budu vstávat. Mně ty ranní starty tak rychle nejdou. A taky se mi nechce z tepla pod peřinou.

"Mamiii a kolik má velryba zubů? A existovali loupežníci? A kdy už bude léto? A přečteš mi tuhle knížku? A víš, co si myslí pejsek?" zahrnuje mě Maruška svými dotazy a já schovávám hlavu pod polštář a přeji si ještě chvíli ticha. Darinka opatrně nakoukne, jestli už jsme vzhůru. Šplhá se na postel, zakopne a padá přímo na nás. Cestou se stihne zamotat do peřiny a bouchnout do hlavy. To je celá ona. Viktorek neztrácí úsměv na tváři, ale holky začne ručičkama odstrkovat a říkat razantní "NE", protože maminka je jenom jeho a nikdo se teď s ní mazlit nebude!



★★★

Když se mi narodila Maruška, zaskočilo mě, jak je všechno jinak než jsem si představovala. Znáte ty bezdětné naivní představy o tom, jaké jednou bude vaše dítě a jak přesně ho vychováte. Maruška mi od první chvíle, kdy se narodila předčasně, dala najevo, že teď vše přebírá do svých rukou. Špatně spala, špatně jedla, za to se ale postavila v korigovaných 5 měsících, v roce a půl vylezla na metr dvacet vysokou komodu a neváhala skočit, ve dvou letech jsem ji sundávala v ZOO ze stromu... O co víc jsem byla pyšná, jak je pohybově a rozumově nadaná, o to víc mě trápilo, jak těžké je s ní vyjít. Od narození má svou hlavu, když se pro něco rozhodne, tak to prostě udělá, ať už si myslíme cokoli.

"Ale to jí musíš zakázat!"
"Prostě jí dej do postýlky a ona usne!"
"Musíš jí to mlíko nutit, to není možné, aby pila tak málo."
"To já jsem Honzíčkovi řekla, že to nesmí a on už to NIKDY neudělal!"
"Prostě ji v té židli připoutej a ona  už se stavět nebude..."


Na rukou nespočítám, kolikrát jsem si jako matka připadala hrozně. Kolikrát jsem měla pocit, že neumím vychovat své vlastní dítě. Kolikrát jsem se styděla před kamarádkama, které měly doma naklizeno, před srazem na kafíčko se stihly namalovat, zacvičit... A já doma zametala tiše smetákem, protože Marušku děsil zvuk vysavače. Protože mi visela na noze, když jsem se chtěla jen vyčůrat. Protože...



Jednoho dne jsem zjistila, že jsem neplánovaně těhotná. Co teď?! Vždyť já se hroutím z jednoho dítěte, jak můžu mít dvě??? Dneska už vím, že Darinka byla náš osud. Věděla, proč na tento svět přišla. Kdybych chtěla být poetická, řekla bych, že připlula na růžovém obláčku. Narodila se a já najednou poznala, jaké to je bez problémů kojit. Jaké to je, když dítě dobře spí. Když dítě dobře jí. Maruška se do ní zamilovala už v porodnici, kdy "mimi mňam mňam" chtěla nakrmit sušenkama a kdy získala parťačku pro život. Darinka byla to dítě, které kam jste položili, tam jste ho našli. Rozhodně nespěchala s pohybem. Dodneška má ráda pohodlí, všechno jí déle trvá, je citlivá a hodně tvrdohlavá. Ano, tak tvrdohlavá, že tohle dokonalé dítě ve svém období vzdoru vymetlo nejednu podlahu v obchodě, nejeden chodník ve městě. Říkávala jsem jí tichý vzdorař, nikdy u toho nekřičela. Ale vydržela být hodiny uražená, když nebylo po jejím... Cožpak jsem zase selhala?

Ale kdeže... Možná teď čekáte, že napíšu, že čím víc dětí člověk má, tím je zkušenější, ostřílenější. Ale ono to tak není. Naopak si s každým dítětem uvědomuji, jak malý vliv na ně mám. Jak silné a výjimečné osobnosti jsou a i když jsou všichni z jednoho hnízda, jsou tolik odlišní.

Vždycky jsem říkala, že děti nejsou v životě překážkou. S holkama jsme od narození cestovali, chodili do obchodů, restaurací, kaváren i do divadla a věděli jsme, že jsou společenské a dokáží se přizpůsobit. Mateřskou s holkama jsem doslova "prokafíčkovala". Neměli jsme problém je vzít ani do "nóblesnějších" podniků, vždycky věděly, jak se chovat.

A pak se narodil Viktorek. Už těhotenství bylo úplně jiné než s holkama, porod mnohem těžší, ale vyklubal se ten nejpohodovější nejspavější a nejusměvavější chlapeček. "Tady mě máš mami, za odměnu!" Jojo, já mám to dítě, kterému řeknu NE a on to přestane dělat. To dítě, které vyspává do desíti a celou noc o něm nevím. To dítě, které s chutí sní všechno včetně té nejzelenější brokolice. To dítě, které krásně sedí v židličce, v ruce drží způsobně lžičku, usmívá se a bez bryndáku zvládne sníst celý oběd. Které opatrně, ale s jistotou zkouší stát, lézt a chodit a já se nemusím bát, že spadne z gauče.

To dítě, které striktně potřebuje svůj řád. Které je maminčino, tatínkovo, miluje ségry, ale tím to končí. K cizím lidem je nedůvěřivý a můj kavárenský život? Existuje jen když Viky spí!



Právě on mě navedl k sepsání tohoto článku. Nedávno jsem totiž zažila nepříjemnou situaci, ze které jsem byla hodně smutná. O Vánocích u nás proudily návštěvy a Viky z toho nebyl ve své kůži. Pořád se mě držel, plakal, měl rozhozený režim a už jsme z toho všichni byli vyčerpaní. A do toho někde někdo prohlásil, jak je to šílené dítě a že doufá, že takhle rozmazlený spratek jejich dítě nebude... Mě to rozbrečelo. Cítila jsem se hrozně, jako dlouho ne. A dokonce tomu na chvíli uvěřila. Měla jsem pocit, že jsem selhala. Že vším tím kontaktem, snahou utěšit každou slzu svého chlapečka, jsem vytvořila dítě s nezdravou závislostí na mě... Na chvíli jsem opravdu uvěřila, že si vychovávám spratka... A v ten proplakaný den mi vzal můj muž, člověk, který moc city nefiltruje napovrch a nevyžívá se v romantickém řečnění, obličej do dlaní a povídá: "Co blbneš, vždyť ty jsi skvělá máma, máme skvělé děti!"

A já jsem se rozhlédla. Maruška s Darinkou seděly u stolu a kreslily pro nás obrázky plné lásky. Viktorek si hrál na zemi a když viděl, že se na něj koukáme, nahodil ten svůj odzbrojující čtyřzubý úsměv od ucha k uchu. Měl zase svůj klid, svůj režim a byl to zase ten nejpohodovější a nejhodnější chlapeček. Bylo to přesně tak, jak to má být. My a naše nejskvělejší děti...

★★★

Každé ráno na své děti koukám a cítím vděčnost za to, že je mám. Nezřídka si dojetím popláču. Koukám na ně a vidím, jak jsou každý tak jiný. Každý má svou osobnost. Své klady, své zápory. Ale tak to musí být, aby byl život v rovnováze. Ani my nejsme bezchybní, ale když se umíme ze svých chyb poučit, získáváme cenné zkušenosti pro život. Často jsem vlivem nátlaku okolí přemýšlela, jak své děti změnit. Teď už vím, že je to hloupost. Ta nejlepší cesta, kterou pro své děti, ale i (a možná hlavně) pro sebe můžeme udělat, je příjmout je takové, jaké jsou...




Žádné komentáře:

Okomentovat