čtvrtek 28. září 2017

My.

Už se to nese. Nadýchané frappe s čepicí posypanou voňavou skořicí a panna cotta s tlustou vrstvou oříšků zalitých karamelem. Na vrcholku je položená miniaturní trubička a oplatek. Servírka sotva tyhle dobroty položí přede mě a já už sahám po mobilu a přemýšlím, jak panna cottu otočit a kam kafe přisunout, aby to na fotce vypadalo ještě "chutněji". Co ten ubrousek? Nechat? Odstranit? Jinak poskládat? Manžel mezi tím zaboří vidličku do svého šlehačkového dortu a kousek mu ulpí na nose. Viktorek v kočárku se mu směje a muž nechápajíc, proč z něj máme legraci, usrkne ze svého pressa, aby si na nos přidal ještě kávovou pěnu. Zatímco ji stírá z nosu do ubrousku a Viktorek se snaží ukořistit kousek dortu pro sebe, spouštím ruku s telefonem zpátky do tašky a nechám ho spadnout někam hluboko mezi ubrousky a kukuřičné křupky. Ne, tuhle chvíli si vychutnám jen já. A oni dva... My.

Možná by se ta panna cotta líbila mým followerům. Možná taky ne. Přišla by mi méně dobrá, kdyby těch lajků u fotky přistálo méně? Poslední dobou mobil odkládám čím dál víc. A já, tolik sdílný člověk, sdílím čím dál míň. Nechávám si okamžiky sama pro sebe. Vychutnávám si je a je mi krásně. Jeden ryzí dětský úsměv nenahradí ani milion lajků. 






Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že budu bydlet v domečku se zahradou někde na vesnici u lesa. Budu mít svého psa a spoustu dalších zvířat. Budu mít tři děti. Psát knihy. Starat se o ty, kteří to potřebují. Budu mít manžela, který nás zajistí a já se budu moct věnovat dětem na maximum. Taky jsem si přála být štíhlá. Krásná. Přála jsem si chovat tygry. Vzít si za muže svého bráchu. A podívat se do vesmíru. 

Zdaleka se mi nesplnily všechny sny. Ten velkej zadek tady bude asi na věky a vesmír nechávám snílkům. Ale každé ráno, když se probudím, leží vedle mě Viktorek, který na mě kouká svýma šedozelenýma očima, má úsměv od ucha k uchu a je natěšený na celý den. Každé ráno mám v očích slzy dojetí, dám mu pusu na čelíčko, on se ke mně přitulí tou svou sametovou hlavičkou a já děkuji za to, že je. Od chvíle, co je tu s námi, tak mám pocit, že v životě mám všechno, co jsem si kdy přála.

Chvíli se tulíme a přiběhnou z pokojíčku holky. Vstávají mnohem dříve než my, ale jdou si potichu hrát, dokud neuslyší, že už jsme vzhůru. Už to nejsem já, na koho první skočí, ale Viky, kterého objímají, pusinkují a smějí se. On je ten, který může bořit komíny z kostek, oslintat Marušce její oblíbenou deku, nebo sníst poslední piškot v sáčku. 

Vysnila jsem si své dvě holčičky a třetího chlapečka a ony se sny vyplnily. Máme krásný dům se zahradou, psa, kočku a šneka. Na tygry chodíme do zoo. Díky manželovi se můžu starat o děti a "teplo rodinného krbu". Knížku jsem zatím nedopsala, ale ono to někdy přijde... Jsme zdraví. A máme se 💜

Proč tohle všechno píšu? Protože každý rok, s chladným podzimním počasím, na mě padá splín. Najednou se vynoří z hlubin smutky a bolestné vzpomínky. Jsou dny, kdy se mi ani nechce vylézt z postele. Kdy se mi nechce do mlhavého chladného počasí. Ale jsou to také dny, kdy vyrazíme jen tak do cukrárny. V teple si dáme dobré kafe, panna cottu s oříšky a manžel si nos namočí ve šlehačce. Usrkávám frappé a koukám na ty nejkrásnější děti. Ne vždycky mám úsměv na tváři, dobrou náladu a ne vždycky jsem tou super mámou, kterou bych chtěla být. Ale ať už je mi jakkoli, jsem šťastná a vděčná za všechno, co mám. 💌  






4 komentáře:

  1. Super clanek jedne super rodinky �� Nahodou jsem na vas narazila na IG a od te doby vas sleduji a ctu vas blog ��Mam take syna Viktorka a termin jsem mela 29.12 �� akorat se mu jeste nechtelo tak je 6.1. Trikralovy ☺ a je to take vecne pozitivni vysmaty clovicek jako ten vas ��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím Viktorka a moc děkuji za krásný komentář :-* Anežka

      Vymazat