pátek 8. září 2017

8 měsíc plný pokroků


Nejnáročnější měsíc plný obrovských pokroků je za námi. Na začátku srpna odjela Maruška s Darinkou na prázdniny k babičce a dědovi a my jsme měli týden jen pro sebe. První půli jsme dávali do kupy hlavně dům a v druhé půli jsme s Vikym jeli na výlet na jižní Moravu k mojí tetě. Trochu jsem zaspala koupi jízdenky a nezbylo na nás místo pro kočárek, takže jsem měla Viktorka v nosítku. Uklidňovala jsem se, že to nějak zvládneme. Že se Viky bude koukat z okna a bude to fajn. Měl vlastní sedadlo a dost místa. Prvních deset minut se opravdu koukal z okna, rozdával úsměvy spolucestujícím a baštil se mnou svačinu. Potom si ale všiml letáčků v kapse na sedadle před námi a začalo peklíčko. Nejdřív jsem mu je nechtěla dát, tak se vztekal. Potom jsem mu je dala, ale nechtěla jsem, ať je trhá. Peklíčko č.2. Nakonec jsem mu jeden dala k roztrhání a v tu chvíli si mocně narval jeden kus do pusy a začal se tím tak dávit, že jsem cítila, jak na mě jde panika.... V tu dobu uplynula asi půl hodina z tří hodinové jízdy a mně se chtělo skoro brečet, co jsem to měla za pitomý nápad jet někam s miminem... Nakonec jsem ale Vikyho dala do nosítka, našla si prostor u zavazadel, kde nikoho příliš svým pláčem neobtěžoval a uhoupala ho k spánku. Prospal téměř celý zbytek cesty, jen na samý závěr se probudil a už rozdával jen úsměvy. Takže jsme to zvládli!





U mé tety jsme strávili 4 dny a Viktorek byl zlatíčko. Snad ani jednou nezaplakal, rozdával úsměvy, spořádaně jedl, krásně spal... No dokonalé miminko, nad kterým se každý rozplýval. To jsem ale netušila, co nás čeká doma.... Už při jízdě z Moravy byl v autě dost nespokojený a vyžadoval se těsného kontaktu (díky stojící D1, že mu bylo kontaktu dopřánu opravdu hodně :D ). A pak to začalo. Separační úzkost jako kráva. Nejen, že nesnesl, abych se mu ztratila z dohledu. Tahle separační úzkost dosáhla takového vrcholu, že mu vadilo, i když byl u mě na ruce a neviděl mi do tváře! Můžu říct, že tohle byly mé nejnáročnější dny od chvíle, co se Viktorek narodil. Naštěstí jsem si pořád říkala, poučená od holek, že jak rychle to přišlo, tak rychle to zase odejde a ono to tak opravdu je. Nicméně jsem nedávno četla, že nošené děti separačku nemají, čemuž jsem se fakt ze srdce zasmála.

Tento měsíc ale nebyl poznamenán jen tímhle mamánkovským obdobím. Viktorek udělal obrovský pokrok v pohybu. A během 14 dnů začal dělat všechno. Plazit se, lézt, stoupat si, sedat si a zkoušet první krůčky okolo nábytku. Když se blížil poslední den osmého měsíce, tak jsem si tak ve srandě říkala, co chlapec ještě hodlá zkusit. A přesně v 8 měsících zjistil, že se dá lézt po schodech... Tak už chápete, proč jsem zralá na Bohnice? :D



Jak rychle se vše Viktorek naučil, tak samozřejmě je to nedokonalé, chybí mu rovnováha, trpělivost i správná technika. Takže můj denní chléb je ho hlídat a utěšovat, když ho neuhlídám a bouchne se. Už máme za sebou rozseklou hlavu o topení a několik boulí.

A aby toho nebylo málo, začal i mluvit. Jako by se tento měsíc rozhodl dohnat holky a honem honem se všechno naučit. Začalo to roztomilým "ma-ma", pokračoval "haf haf", "či-či" a "ba" (ryba), "ham ham" a nakonec ještě zvládl i pápá ručičkou.

Nemůžu na závěr vynechat to, jak nádherný vztah se tvoří mezi ním a holkama. Ty mu říkají, že je to jejich mimino-šéf a udělají, co mu na očích vidí. Každý večer si ho vyžádají do postele, aby s ním mohly dělat legrácky, nikdy nezapomenou na pusinku na dobrou noc a hlídají ho, aby si při pádu neublížil. Začíná se s nimi dorozumívat a já vidím, že už je pro ně oficiálně parťákem ❤

P.S.: Focení je měsíc od měsíce horší aneb nezdržuj, potřebuju zkoumat svět!





Žádné komentáře:

Okomentovat