úterý 29. srpna 2017

Naše první stanování

Tak jsme byli poprvé celá rodina stanovat někde dál než na zahradě. V pátek večer, když už kluci spali, jsme se večer u vína s manželem rozhodli, že ho s dětmi pojedeme podpořit na enduro závody do Kopřivné. Bylo to rychlé rozhodnutí, takže jsem neměla moc času přemýšlet nad tím, proč nejet. Ještě večer jsme rychle naházeli věci do batohu, zabalili čtyři spacáky, čtyři karimatky a náš "mikrostan". A hned brzy ráno jsme vyrazili. Cestou jsem si postupně s hrůzou uvědomovala, co všechno jsme zapomněli. Ani vám nebudu raději psát, co všechno jsme neměli.. Ale co, mám za sebou pár let mateřské a na té jsem se naučila perfektně jednu věc....Improvizovat.:) Teda jedna z méně nahraditelných věcí byl můj deodorant, který zůstal doma... Ale správný enduro závodník se pozná prý i podle toho, že kolem něj lítají mouchy, takže jsem mezi ně skvěle zapadla, i když jsem nezávodila. 

Na místo jsme dorazili kolem 9 dopoledne a hned jsme šli postavit stan. Manžel šel potom trénovat a my jsme měli den pro sebe. Nejdříve jsme posvačili na dece u stanu a pak jsme vyrazili prozkoumat okolí.

(ten stan v pozadí bohužel není náš, ten náš byl asi tak dvacetkrát menší)



A když jsme přišli, povečeřeli jsme a chystali jsme se na začátek závodu - večerní prolog. Je to taková zajímavost místního závodu - že po sjezdovce vede osvětlená trať a začíná se kolem 19 hod a než všichni závodníci odjezdí (bylo jich cca 300), je už tma. Ke konci už jsou vidět jen světýlka z čelovek. Je to hezká podívaná.




Po závodě jsme se odebrali k našemu víkendovému příbytku - malému stanu, který byl jen o něco málo větší než cestovní taška. Rozhodli jsme se tak, že kluci budou ve stanu a my pod širákem vedle nich. Umyli jsme se, převlékli do tepláků a mikiny a hurá do spacáku. Sice Robinek trochu protestoval, moc se mu do spacáku nechtělo, ale nakonec oba usnuli kolem půl deváté. My jsme šli o něco později. Jak jsme si lehli, tak jsem jen tak pro jistotu zapnula aplikaci "bouřky" a zjistila jsem, že se na nás žene taková menší apokalypsa. Takže jsme se rychle spakovali, manžel si šel ustlat do auta a já se nasoukala do našeho mikrostanu ke klukům. Řeknu vám, že takhle jsem se už dlouho nebála. Chvilinku po tom, co jsme si lehli, začala šílená bouřka. Ono, kdybych seděla doma, tak bych se nad tím asi ani nepozastavila, ale takhle ve stanu, když bubnuje déšť, hromy, blesky kousek od nás, to není nic příjemného. Hlavně jsem se bála, co kluci. Ale tady byly naštěstí mé obavy úplně zbytečné. Doma je vzbudí i bzučení komára ve vedlejší místnosti, ale tohle hromobití je nechalo chladnými, ani se nevzbudili. Takže jsem byla jen já, bouřka a můj obrovský strach, co s námi bude.  V hlavě mi běžely vzpomínky na dokumenty o ruských, tragicky končících výpravách, které v noci ve stanu navštívil kulový blesk nebo co to bylo. No, víte jak to je, v noci se zdá všechno horší než ve skutečnosti  je. Ale nebyla jsem jediná, kdo se bál. Jakmile někde poblíž udeřil blesk, vždycky byly slyšet z okolních stanů vyděšené hlasy. Bouřka skončila někdy kolem druhé hodiny a pak až do rána byl klid. Co nemám na stanování ráda, jsou právě rána. Taková ta ulepená, rána, kdy jste zpocení ze spacáku, ale jakmile vylezete ven, je zima a mokro. 


Kolem 9 začala hlavní část závodu. Dohromady bylo pět měřících úseků. Závodník vždycky musel vyjet někam do kopce, odkud se měřil čas dolů. Jezdilo se krkolomnými, kamenitými a kořenitými cestičkami. My jsme manžela zastihli na 3 úsecích, byly totiž celkem daleko od sebe, takže víc ani nebylo v našich možnostech. Vždycky když kluci viděli tatínka, hlasitě křičeli: Tatííííííííííí, do tohooooooo! Krásné to bylo! :-) A pak jsme šli čekat do cíle. Manžel se ve své kategorii umístil nakonec na 7. místě a celkově ze všech byl 23.




Celý víkend byl plný zážitků. Ale, sem tam to bylo i hodně náročné. Kdybych byla jen já a manžel, tak spoustu věcí neřešíme. Ale takhle bylo třeba myslet na pravidelné jídlo, děti byly unavené, chvílemi otrávené neustálým čekáním nebo třeba zrovna neměli tu správnou náladičku. Navíc to bylo naše první stanování a neměli jsme takřka žádné campingové vybavení a když se večer začaly od našich stanových sousedů linout různé vůně z grilu, to pak bylo teprve utrpení a ty naše rohlíky nám do krku moc nelezly. Ale i tak to tálo za to a aspoň máme do příště co zlepšovat! :)



Žádné komentáře:

Okomentovat