úterý 15. srpna 2017

Jsem jenom máma

"Proč vaříš?" ptá se manžela Honza, když se během jeho návštěvy manžel pouští do přípravy večeře. "Vždyť máš ženu v domácnosti, tak to má snad dělat ona, ne?!" rýpne si... 


Začala jsem vidět rudě. Nejdřív jsem chtěla říct něco peprného, potom jsem se chtěla bránit a začít vysvětlovat, že už jsem ten den stála u plotny dvakrát, a tak se manžel nabídnul, že večeři udělá on. Nakonec jsem se ale třikrát nadechla, promítla si, jak se Honza denně rozvalí u telky a nechá se obskakovat svou ženou a hodila se do klidu. 

Později mi to však znovu proběhlo hlavou. Nedávno jsem četla diskuzi k článku o tom, že někde ve světě otevřeli lázně pro unavené matky. Diskuze byla tak nenávistná, že jsem přemýšlela, jestli v ní diskutují samí "Honzové", nebo si většina lidí myslí o matkách, že se jen válí doma a vzdychají? 

Někdy si říkám, že je mi z této doby smutno. Lidé chodí do práce, jsou unavení a mají na to nárok. Děti přiběhnou z venku, jsou unavené a mají na to nárok. Staří lidé jsou staří a unavení a mají na to nárok. Matky jsou unavené a... skuhrají! 

Chlapi u piva mluví jako dlaždiči, to je v pořádku. Sportovní fandové, milovníci aut, vodácí a mnoho dalších mají svůj slang, to je v pořádku. Matka zaslepená láskou k dítěti zašišle, vyjádří se o dítěti v množném čísle, nebo vytvoří zkratku a je... směšná! 

Lenka se dala na box, to je super. Petra jezdí na koni, to je super. Sandra se vrhla na focení, to je super. Matky se daly do háčkování a jsou... trapné! 

Jsou to ty, co se nudí na písečku. Ty, co schválně přejíždí lidem nohy kočárkem a co se mocně cpou do MHD, výtahů a nedejbože do kaváren. 

A pozor, jejich děti řvou! Spratci jedni nevychovaní... 


Když jsem porodila Marušku, cítila jsem se jako matka lvice. Byla jsem na sebe pyšná. Plná síly, elánu. Chystala jsem se skočit na plno do mateřství. A pak přišly dotazy: Ty nekojíš? Jak nemůžeš stíhat uklidit? A co jako celý den děláš? To já bych se doma hrozně nudila... Stávalo se ze mě malé bezbrané lvíče. 

Narodila se mi Darinka a ve mně se znovu probudila ta lvice. Darinka byla celkem pohodové miminko, Maruška se zklidnila. Já jsem všechno stíhala. Kojila jsem. Uklízela a vařila jako o život. Než to zase přišlo. A to jsi jenom doma? Neuvažuješ o nějaké brigádě? No tamta na mateřské začala podnikat a tamhleta chodí na brigády. Jo a tahle, ta dala děti do jeslí a zase pracuje!

Dolehla na mě krize. Na mé mateřství. Na naše manželství. Na mou osobu. Byla jsem JENOM máma. Nic víc. Od rána do večera jsem řešila jen pokakaný zadky. Děti neměl kdo pohlídat. S čerstvě chodící Darinkou a čerstvě vzdorující Maruškou nešlo nic dělat. Jsem k ničemu. Jsem JENOM máma... honilo se mi hlavou. "Chci studovat! Chci začít fotit. Chci podnikat." Chci, ale nemůžu. Nemůžu nic. Můžu být jenom MÁMA.... 

Tehdy jsem začala psát blog, který mě s přibývajícími čtenáři tahal ze dna. Místo, kde jsem se mohla vypsat. Místo, kde jsem byla MÁMA, která se ale za to nemusí stydět. Darinka se rozchodila. Maruška se zklidnila. Naše manželství zase začalo kvést. Přišly první nabídky spolupráce. První komentáře: Jo, tvůj blog se mi líbí... A já si konečně uvědomila, že být mámou je poslání. Že ti, co vůči nám útočí, jsou jen slaboši, kteří se snaží dokázat nám, že my jsme ty slabé, protože přes děti jsme nejvíce zranitelné. Protože každá z nás chce být pro své děti tou nejlepší a když v nás někdo zaseje semínko pochybnosti, že nejsme až tak dobré mámy, může nás to srazit na kolena. 

Jsme lvice. A na kolena se srazit nenecháme. Z nás se zrodil zázrak jménem dítě a my máme tu nádhernou šanci vést jej částí jeho života. Roky strávené doma se mohou jevit jako věčné, ale je to jen malá část života dítěte, ve kterém mu můžeme pomoci vybudovat pevné základy. Být tu pro něj při každé bolístce, slzičce, při prvním slovu, při prvním úsměvu, krůčku i kroku... 

"Honzové" totiž neví, jak moc znamená, když vstanete za noc několikrát k postýlce, jen abyste se přesvědčila, že je dítě v pořádku. Jak velký strach zažíváte při každém pádu a odřeném koleni. Kolik lásky umíte dát do lepení náplasti na kolínko. A do pofoukání bolístky... Honzové neví, jak důležité je být mámou. 

Trvalo mi to až ke třetímu dítěti, kdy jsem si začala mateřskou opravdu užívat. Kdy jsem se přestala trápit tím, jestli pro okolí dostatečně kojím, jestli dostatečně dobře vypadám a mám dostatečně vymetený každý kout. Jestli psaní blogu spadá do kategorie "Nesedí jen doma na zadku" a zda moje děti působí vychovaně. Nebojím se přiznat si, že jsem unavená, naštvaná, vyčerpaná... To k tomu prostě patří a kdo tvrdí, že ne, nikdy se o děti nestaral (ano, Honza děti nemá). Ale konečně si to užívám plnými doušky. 

Protože vím, že být mámou je dar.




9 komentářů:

  1. Zdravím, jestli to nebude tím, že u třetího dítěte už víme, do čeho jdeme...Já jsem si to pro sebe líčila v nejčernějších barvách a i přes kažodenní frmol, to nakonec nebylo tak náročné, protože už jsem věděla....věděla jsem, že každé náročnější období přejde...věděla jsem, že jsem na správném místě...že teď dělám tu nejdůležitější "práci"... i když to tak nevypadá a často jsou výsledky neviditelné... U prvního si velmi intenzivně pamatuju na pocit, že teď už to tak bude navždy...a pod vlivem okolí jsem měla pocit, že se nikam neposouvám Teď vím, že je to naopak. Intenzivně strávený čas péči o děti mi hodně pomohl ujasnit si životní priority - vím přesně, co je pro mě důležité a co naopak ne. S prvním dítětem jsem se dost zmítala mezitím "co by se mělo" a co chci vlastně já. Díky za takové články!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, díky za komentář. Vnímám to hodně podobně. Člověk už není tolik ze všeho překvapený, ví, že každé období brzy pomine a je klidnější, vyrovnanější. Určitě i zkušenosti v tomto ohledu hrají roli na to, jak moc si bereme kritiku okolí k srdci. Anežka

      Vymazat
  2. Moc krásně napsaný článek. Úplně se v něm vidím ;-) Díky! Lucka

    OdpovědětVymazat
  3. já mám děti čtyři, dnes už dospělé, takže si pamatuju, jak jsem toužila po tom se vyspat..a kolik řečí typu jestli nejsem blázen v dnešní době tolik dětí.Nejdřív jsem se ptala, jestli jsem tedy měla jedno dvojče nechat v porodnici vybrat si jen jedno, abych měla děti tři, pak jsem to vzdala. A všimla jsem si, že nejvíc rýpavé bývají kupodivu ženy. Čekala bych, že vědí, o čem je mateřství, tak že budou chápající- opak je pravdou. Hlavně dnes kdy je možnost anonymně komentovat zírám, kolik vševědoucích superžen dokáže jinou ženu doslova deptat. A naučila jsem se tyhle rápaly neposlouchat a je mi fajn :-). Držím vám palce. Váš blog je super. Užívejte si dětí, ony totiž rostou rychleji, než si občas přejeme.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za komentář! Taky vidím, že spousta kritiků je mezi námi matkami, což je škoda :(

      Vymazat
  4. Moc pěkný článek. Člověka vždy povzbudí, když si přečte, že s těmi občasnými pocity nedostatečnosti a tou citlivostí na reakce okolí není sám. Děkuji;) Zuzka

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za trefný článek. Mnohé jakoby mluvilo i o mě. Děkuji a pište dál. Vlaďka

    OdpovědětVymazat
  6. Sedím tady po třetí těhotná, a bulím.
    Dala sem si za úkol že to třetí těhu si hodlám užít. Je to jiné když člověk k tomu má kolem sebe ty dva už poroděné draky a tím víc mě to naplňuje. Jsem 5roku doma,hrabe mě z toho,ale jsem naplněna. Kromě manžela a školky nemám nikoho na hlídání, takže moje odreagovani není kafe v kavárně ale kafe se stejně postiženýma matkama a protože plno lidí už píše blog,tak já sem při mateřské začala chodit k lidem na pedikuru a tam se za hodinu bez dětí odreaguju úplně nejlíp. Vidina že ještě aspoň 3roky do práce nepůjdu mě proto ještě stále nestrhává k depresi.Být matka je prostě dar.
    Takže psaní zdar,ať víme že v tom nejsme sami

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za krásný komentář a držím palce! Už se mi potvrdilo z mnoha stran, že s třetím dítětem přichází uspokojení a vyrovnanost a věřím tomu! Někdy je těžké prolomit stereotyp na mateřské, ale neznamená to, že si to nejde užít. Dneska zrovna přišla moje nejstarší s tím, že se chce pomazlit a já jsem si uvědomila, že s miminkem se člověk mazlí skoro pořád a čím je větší, tím jsou ty chvíle vzácnější.

      Vymazat