neděle 9. července 2017

Půl roku u prsa. Nebo o prsa?

Je to pět měsíců, co jsem vám psala průřez kojením všech mých třech dětí. Nebo spíš nekojení? A podle reakcí je mi jasné, že problémy s kojením jsou bohužel mezi námi mámami věčným tématem. Viktorek včera oslavil půl roku. Měla jsem metu kojit aspoň 6 týdnů, potom 3 měsíce a už slavíme pomyslný půl rok "u prsa"! Ale že to bylo o prsa a to doslova!

"Ty jsi jako prvorodička, čéče..." říká mi kamarádka, když už jí po sté píšu o svém zoufalství s kojením. Ne, opravdu není samozřejmostí, že když jste vícerodička, že všechno půjde jako po másle. Každé dítě je jiné a patent na kojení neexistuje. A že mě potkají i psychické potíže? Tak to jsem při třetím dítěti opravdu nečekala...

Viktorek přišel na svět a okamžitě se přisál. Sál celé dvě hodiny, co nás spolu nechali tělo na tělo a mně se ulevilo, že už je dobře.



Ale nebylo. Už druhý den kojení nešlo. Viktorkovi se nedařilo přisát, strašně plakal hlady a nemohl usnout. Mně každé jeho marné přisátí vyvolalo velmi bolestivé zavinování dělohy, až se mi chtělo zvracet, rosilo se mi čelo a dělalo se mi černo před očima. Začalo malé soukromé peklo... Naštěstí jsem věděla, že nemá smysl zdvořile nechávat prospat sestry a sama tiše trpět, takže jsem uprostřed noci volala sestru, ať mi přijde s maličkým pomoct. Sestřička byla ochotná, zkoukla, jestli na to jdu dobře,  Viktorka mi svázala hodně pevně v zavinovačce a kojení se vydařilo. Jenže při dalším hladu už nepomohlo ani zavinutí. Po dvou hodinách snahy, řevu, pláče nás obou, pocitům zoufalství, jsem volala další sestru. Zavinuly jsme, odvinuly, měnily polohy, Viktorek se prospal, sestra mu stříkla trochu mléka do pusy, aby se "rozsál", ale jakmile natáhl moje prso, tak konec, nechtěl. Kroutila mu hlavičkou, mačkala ho k mému prsu tak, že jsem myslela, že se zadusí. Bylo mi zle a už jsem chtěla jenom křičet: dejte nám pokoj a dejte mu láhev! Nakonec mi sestřička donesla kojící klobouček. Viktorek se přisál a sál jako divý. Váha ukázala 70ml, jaký měl chudáček hlad.

Domů jsme tedy odcházeli s kloboučkem. Jasně, začala jsem slyšet okolo sebe - klobouček je zlo, neexistuje nic jako špatná bradavka, to není možné, zkazíš si kojení. Jde vůbec zkazit kojení, které bez kloboučku vůbec nešlo? Nám klobouček kojení zachránil. Doma jsem jej používala ještě pár dní. Když se Viktor během kojení pustil, tak jsem ho znovu přiložila už bez kloboučku. Bradavku měl už "vysátou", takže mu to šlo v pohodě a za pár dní už klobouček nebyl vůbec potřeba.

Kde jsem vnímala problém? Mám ploché bradavky a když se mi nalily prsa, tak se Viky neměl za co chytit. Říkala jsem mu "decentní pusinka", protože ji měl tak maličkou a nezvládal uchytit prso tak, jak potřeboval. Rozhodně nemůžu tvrdit, že by tvar bradavky neměl vliv na kojení. Darinka s tím problém neměla, ale Viktor i Maruška ano. Vikyho sání bych přirovnala k tomu, jako byste celými ústy chtěli obemknout hrdlo skleničky a napít se tak.


Mohlo by se zdát, že jsme měli vyhráno, ale bohužel. Po pár dnech kojení se mi udělala na bradavce prasklina. Trochu jsem s tím počítala, protože se mi ragády nevyhnuly už u Darinky. Preventivně jsem se snažila střídat s Vikym polohy kojení, větrat, mazat, ale nestačilo to. Jedna bradavka mi praskla úplně napříč a jestli jsem si myslela, že bolí zavinování dělohy, tak tohle bylo ještě třikrát horší. A nepomáhalo nic. Viktorek se sice naučil přisát, ale místo dvorce natáhl jen bradavku a ty dostávaly zabrat. Hodně zabrat.


Věděla jsem, jak má vypadat správné kojení. Jak má miminko sát. Měla jsem načtené i triky, jak miminko přinutit se správně přisát. Měla jsem po ruce kamarádku laktační poradkyni. Jenže teorie byla od praxe na míle daleko. Jakmile se mi podařilo, aby se Viktorek správně přisál, začal se dávit a pustil se. Mě kojení bolelo tak, že jsem se děsila každé chvíle, kdy se maličký vzbudí hlady.  Sáhla jsem znovu po kloboučku v naději, že se tím trochu ochráním. Sání nebylo tak bolestivé, nicméně po několika kojeních mi bradavka praskla do dalších stran a já jsem si myslela, že je to můj konec. Nakonec jsem objednala Purelan od Medely, který pomohl velmi rychlému hojení. Ráno jsem jej namazala, přes den jen odstříkávala a už večer jsem v pohodě kojila, samozřejmě opatrně a úplné zhojení trvalo ještě dlouho, prasklina se občas obnovila. Bylo to peklo.

A do toho všeho mě trápila ještě jedna věc, která veškerou fyzickou bolest zastiňovala. Už v porodnici jsem byla nervózní, ale přikládala jsem to rozbolavělému tělu a únavě. Přála jsem si, aby Viktorek pořád spal. Aby neměl hlad. Aby nepřišlo kojení. Bolest. Pocení. Strach. Pocit, že ho nechci. Ať už nesaje. Ať už ho dají pryč. Koukal se na mě tím jedním okem a mě mrazilo. Měla jsem pocit, že se na mě zle kouká. Že není můj. Že je všechno špatně a ztrácím půdu pod nohama... Nepřešlo to ani doma. Děsilo mě to. Každé kojení  jako bych to nebyla já. A jako by to nebyl on. Můj milovaný chlapeček... Byla jsem na dně fyzicky, psychicky a v hlavě mi blikala červená kontrolka. Snažila jsem se zachovat klid a svěřila se manželovi. Hlavně proto, aby mě hlídal. Brával si Viktorka do šátku, na odříhnutí a nechával mi trpělivě chvíle klidu, abych se nějak srovnala. Taky jsem v tu dobu sáhla i po lahvičce. Doma jsem měla zásoby jak lahviček, tak umělého mléka, protože občas beru léky, po kterých se nesmí půl dne kojit. Měla jsem obavy, že lahev může být pro naše kojení konečná, na druhou stranu jsem si říkala, že horší už to být nemůže. Viktorek ale krásně dokázal přecházet z lahve na prso a v podstatě mu bylo jedno, co zrovna má, hlavně když to teklo a bylo toho hodně :-) Musím říct, že mi krmení z lahve obrovsky psychicky pomohlo. Byla jsem tak strašně ráda, že si jedno či dvakrát denně ulevím od toho psychického teroru, který jsem měla v hlavě. A jsem strašně ráda, že jsem se nenechala ukřičet názory o ničitelích kojení, protože právě ti nám to kojení zachránili.

Mám tohle období už naštěstí v mlze a vlastně ani nevím, kdy přesně celé tohle malé peklíčko skončilo. Ale trvalo minimálně celé šestinedělí, přičemž jak víte, holky mi to se svým žárlením nijak neulehčovaly. Ale nepíši to pro nějakou sebelítost. Naopak. Myslím si, že tohle jsou témata, o kterých by se mělo mluvit. Říct i ostatním, že problémy tu jsou, ale dají se překonat a pak je líp. Mnohem líp. Vlastně se díky tomu cítím mnohem vyrovnanější, silnější. Už s narozením naší nejstarší Marušky jsme toho vybojovali dost a já jsem do dalších těhotenství šla s tím, že kojení nebudu tolik prožívat. Když to nepůjde, tak to nepůjde. Svět se nezboří.

S Viktorkem ten začátek byl hodně náročný a když si tady sepisuji, co se vlastně událo, tak si říkám, jak to zní celé šíleně a nechápu, kde jsem vzala sílu to všechno překonat. Pravdou je, že když se celé tohle dělo, pořád jsem si říkala, že bude líp a že to nevzdám. A jsem moc ráda, že jsem to opravdu nevzdala, protože teď už je pro nás kojení tím nádherným spojením, kdy si užíváme jeden druhého. Vlastně celý ten zlom nastal ve chvíli, kdy jsem při kojení pohlédla Viktorkovi do oka a on tam nečekal cizí zlý chlapeček, ale to nejkrásnější modré očko mého nejmilovanějšího. A já jsem pochopila, že už je to za námi. A už bude jenom dobře. A opravdu je. Viky je to nejusměvavější a nejspokojenější miminko.



2 komentáře:

  1. Moc gratuluju!!! Já to neměla zdaleka tak komplikované, ale přecitlivělé bradavky s ragádami mě taky nutily lézt po zdi. Plakala jsem u kojení nahlas a muž mě držel kolem ramen a byl bezmocnější než u porodu. Zachránily nás taky kloboučky. Díky nim jsme to překlenuli. A částečně i ony můžou za to, že se kojení nechci úplně vzdát, i když syn bude mít brzy dva roky😆

    OdpovědětVymazat
  2. Uff...ale líbí se mi, jak si to vše na rovinu napsala :) Myslím, že mnohým čtenářkám to pomůže...vždy je lepší vědět, že je to "normální" cítit to i takto a mít potíže s kojením atd. Já sama jsem zvědavá, jak budeme kojit nyní...se Sandrou jsem si taky celkem užila bolesti a slzy, nakonec se to nějak zlomilo s podáváním příkrmů a kojily jsme do 21 měsíců...teď mám znova cíl: aspoň 3 měsíce, ale uvidíme, hrotit to nebudu, protože toto období bude určitě náročnější, když už máme i Sandru, kterou nevzali do školky :(
    Velmi pěkný článek a jen tak dál ;)

    OdpovědětVymazat