pátek 2. června 2017

Diagnóza? Matka!

Kafíčko, knížka. Darinka si skládá puzzle. Viky spí. Maruška se kouká na pohádku. Nerušená pohodička.

Telefon.
"Prosím?"
"Dobrý den, Anežko, už na vás 20 minut čekám..."
"Co? Vždyť jsem měla přijít až v pátek."
"Ne, v úterý. 24."
... hledám průkazku. Ano, 24... vždyť tam na mě ještě ráno svítilo 27?? Kruci, už nerozeznám čtyřku od sedmičky??
"Omluvte mě. Já... já... já jsem prostě Matka."



Ne. Nepletu si jen čísla.

Občas nevím, co je za rok.

Víkend, poznám většinou až podle toho, že neběží Ulice.

Pravidelně venčím místo psa jen vodítko.

Jdu na procházku s kočárkem a kočárek i s dítětem zapomenu v chodbě.

Děti vedu ven v ponožkách.

Jdu koupit do Lidlu chleba a vracím se s vláčkodráhou. Samozřejmě bez chleba.

Hledám mobil a najdu ho v mrazáku. V sáčku. I se svorkou. Jen popisek chybí.

Děti oslovuji jménem psa. A pak se divím, že mi odštěknou.

Prosím psa, aby mi něco podal.

Přikrývám peřinou kocoura, aby mu nebyla zima.

Manželovi u oběda přivazuji bryndák.

Pravidelně si solím kafe a cukruju polívku.

Koupím si novou peněženku, ale při placení v obchodě samozřejmě vytahuji tu starou. Prázdnou.

Něco schovám před dětmi a za minutu si nemůžu vzpomenout, kam jsem to dala. A co to vlastně bylo.

Neustále zapomínám, kam jsem si položila mobil. Klíče. Peněženku...

... je však zajímavé, že se nikdy nezapomenu najíst!

Mateřství zdar!




Žádné komentáře:

Okomentovat