pátek 5. května 2017

O vyčerpané mámě

Kluci, neskákejte po tom stole! Robine, proč to bereš Adamovi! Neběhejte tak, máte kašel! nekřičte, neperte se, proč se zase hádáte! KLUCI, BUĎTE ASPOŇ CHVÍLI TICHO!

Znáte takové chvíle? U nás většinou vznikají, když se semele víc věcí najednou - třeba když venku prší, děti jsou nemocné a jsme zavření doma. Doma, kde je nepořádek, není uvařeno ani nakoupeno a děti se nudí... A jediné mé přání je, aby už byl večer a děti šly spát...

Jsou to chvíle, které bych si jako máma za rámeček rozhodně nedala. Postupem času jsem vypozorovala pár rizikových oblastí, které  napomáhají vzniku vyhrocených situací..




Příliš vysoké nároky
Známe ty usměvavé maminky z časopisů a reklam. Maminky, které všechno zvládají a stíhají a za všech okolností vypadají skvěle.Tyto vzory se nám tak trochu vryjí do hlavy a máme na sebe šílené požadavky a nereálné cíle. Chceme "válet na všech frontách". A když se nám to nedaří, propadáme myšlenkám, že nejsme dobré mámy, protože každá jiná by to přeci zvládla stokrát lépe...S tím jsem nejvíc bojovala, když se narodil náš druhý syn Robinek. Hodně lidí mě varovalo, jak moc náročné bude mít dvě malé děti věkově blízko u sebe. A mě to naopak vyburcovalo k tomu, že jsem si řekla, že to prostě na just zvládnu. V šestinedělí jsem jela jako robot, nedovolila jsem si fňuknout, jakoukoliv pomoc jsem odmítala s tím, že to prostě zvládnu sama.. No, moc dlouho jsem to nevydržela, Robinek nebyl spící miminko, hodně plakal a já za pár týdnů byla tak hotová, že jsem se musela zastavit a uvědomila jsem si, že to takhle prostě nejde a že nemám na to, aby všechno bylo jako ze žurnálu..






















Každá jsme jiná
Pocházíme z různých rodin, máme jiné představy o tom, jak by to v rodině mělo nebo nemělo vypadat. Také máme své silné a slabé stránky. Zatímco jedna maminka miluje, když jsou její děti v čistém, uklizeném prostředí, mají navařeno, napečeno, jiná tomuhle takovou váhu nepřikládá, raději jde s dětmi ven nebo si s nimi skládá puzzle. Ani jedna maminka není lepší nebo horší. Každá jsme prostě jiná. Problém ale nastane, když se začneme srovnávat. Druhé vidíme jako dokonalé a u sebe jen to, co děláme špatně a v čem selháváme. A už tak nějak zapomínáme, že každá můžeme být dobrá v něčem jiném.


Každé dítě je originál
Nikdy po světě nechodilo úplně stejné dítě jako máte vy a pravděpodobně ani chodit nebude. Protože každé naše dítě je jiné. To, jak se směje, jak dává najevo smutek, jaký má smysl pro humor, co má nebo nemá rádo, to všechno ho dělá jedinečným. Jako maminky víme, co na naše děti platí, stejně tak víme, s čím u nich těžko uspějeme. Já mám doma dva kluky, jsou necelé dva roky od sebe, vychováváme je stejně, zažívají stejné situace, a přesto je každý úplně jiný. Ale zjistila jsem, že mé děti jsou spolehlivým zrcadlem mého rozpoložení. Pokud jsem nervózní nebo naštvaná, nemůžu čekat, že děti budou zlatíčka, která se někam uklidí a počkají, až to maminku přejde.



Do čeho investujeme energii?
Nedávno jsem poslouchala přednášku o výchově dětí od pěstounky Jany Frantíkové. Zaujala mě její myšlenka,  že si úplně zbytečně necháváme brát energii televizí, zprávami, internetem nebo honbou za tím být dokonalou matkou. Musela jsem si přiznat, že je to i můj případ. Každý den si pročtu zprávy na internetu, přečtu si pár diskuzí, podívám se na oblíbený seriál, napíšu pár lidem na FB. Zní to neškodně, ale ve skutečností je to takhle: pročtu si zprávy o všech možných katastrofách, které se dějí kolem mě, přečtu si pár diskuzí, kde se řeší nemoci problémy s dětmi a partnery. Pak se podívám na seriál, kde se aktuální dění zabývá hroutícími se vztahy...I když mám třeba tu televizi jako kulisu při něčem, už to můj mozek zaměstnává a nutí přemýšlet nad zbytečnostmi. V myšlenkách řeším nevyřešitelné věci, které se mě netýkají a řešit je nepotřebuji. A s hlavou plnou  problémů je potom těžké být pohodovou maminkou. Jako kdybych si vyčerpala ten pomyslný balík energie, který na každý den mám a už mi pak nezbyde moc sil na děti. Nemyslím si, že správné řešení je se úplně od všeho izolovat a odstěhovat se někam do lesa, ale spíš uvážlivě přemýšlet, do čeho svou energii a sílu investovat. Každý tu hranici máme jinde.


Možná to zní tak, že teď už jsem naprosto uvědomělá a mám vše pod kontrolou.. Bohužel ne. :-D Je to prostě běh na celý život, každý s něčím bojujeme. Poznávám své limity a učím se řict si o pomoc nebo třeba někde trochu polevit. A co se nepovede teď, povede se příště, kluci mi za to stojí! :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat