pondělí 15. května 2017

Jak nás děti připravily o iluze

Své děti milujeme. Jsou to nejcennější, co můžeme mít. A nikdy bychom neměnili. To nejsou planá slova. To nejsou klišé. To je fakt každého milujícího rodiče. Ale...

... jsou věci, o kterých se příliš nemluví. Věci, které málokdo podává bez obalu. A i když se to teď okolo Dne matek všude víří srdceryvnými texty, dovolím si nadhodit trochu depresivní téma.



Než se staneme rodiči, většinou máme představu toho, jací budeme. Jak nechceme své děti vychovávat, jak ano, co jim do života chceme dát... A pak do toho spadneme. Jak moc se naše představy liší od reality? Přiznám se, že u mě hodně. Dětem jsem se věnovala od malička. Pomáhala jsem v rodině hlídat děti, chodívala jsem za mamkou do školky mezi děti, studovala jsem pedagogickou školu a nakonec jsem pracovala v soukromé školce a jeslích. Byly dny, kdy jsem byla sama třeba na 10 malých dětí a říkala jsem si, že po tomhle už zvládnu i paterčata... Jak jsem se mýlila...

Nikdy jsem si neuměla představit, jak moc s člověkem umí zamávat vlastní dítě. Maruška nám vyrazila dech už ve chvíli, kdy se na svět vyklubala dvoukilová a předčasně. Ze mě se stala úzkostlivá matka supice, která klovla každého, kdo by jí chtěl jen zkřivit vlásek. Maruška nespala. Maruška plakala. Maruška byla až příliš akční. Maruška pořád něco potřebovala... Člověk rychle prozře, když dojde k faktu, že s cizími dětmi je to jednoduše snadné v tom, že je po pár hodinách vrátíte rodičům a máte oddych.

Byly chvíle, kdy už jsem myslela, že to s manželem vzdáme. Že to společně nezvládneme a tu harmonii nikdy nenajdeme. Potom se ale člověk rozhlédne okolo a zjistí, že snad není pár, se kterým by příchod malého človíčka nezamával. Že je až nebezpečně mnoho párů, kteří se krátce po narození dítěte rozchází, rozvádí nebo je v krizi. Že...

Mít dítě je jedno z nejtěžších období v životě. Ano, časopisy nám promítají fotky dokonalých usměvavých rodin. Když přijdete na návštěvu, přehlídnete kruhy pod očima a čerství rodiče se samozřejmě nebudou hádat před vámi a budou dělat cukrbliky na to malé ztělesnění štěstí v zavinovačce.

Málo kdo přizná, kolik slz uronil v prvních letech života svých dětí...



Ale představme si to. Žijeme svým relativně pohodlným životem. Kdykoli jdeme kamkoli. Cestujeme. Bavíme se. Chodíme do práce a po práci se natáhneme, koukáme na filmy, otevřeme si lahvinku... Sexujeme. Utrácíme peníze. Dopřáváme si hodiny ve vaně. Lakujeme si každý nehet jinou barvou...

A najednou všechno tohle skončí. Přijde zodpovědnost. Strach o zdraví. Strach o zajištění rodiny. Poporodní kila, špatně se hojící nástřih... Ubyde nám spousta času a už nikdy nejsme sami. Chce se nám spát, ale to maličké zrovna pláče, protože něco potřebuje. A my mu nerozumíme co. Na sex jsme příliš unavení a když už na něj dojde, tak se dítě vzbudí a zase něco potřebuje... Cestování se smrskne na vyhledávání baby friendly destinací. Když už tedy najdete odvahu s tím malým křiklounem, co nezvládne ani cestu do obchodu, někam vyrazit. Najednou nemáte čas přečíst si ani časopis, natož se podívat na film...



Dítě je pro vztah obrovskou zkouškou. I když často v diskuzích čtu: Máš, koho sis vzala... Myslím si, že málo kdo z nás tuší, jakým bude rodičem a co mu život do cesty postaví.

Nemám žádný patent na rodičovství ani partnerství. S manželem rozhodně nejsme ten nejharmoničtější pár v okolí. Na druhou stranu, spousta harmonických párů okolo nás už dávno není...

... Jednoduše proto, že to vzdali.

NEVZDÁVEJTE TO!

Tohle náročné období s dětmi je dlouhé. Ale rozhodně ne nekonečné. I když nám to tak někdy připadá. Vždycky se to v dobré obrátí! To je věc, kterou bych potřebovala slyšet a vědět, když se nám narodila Maruška. První rok s ní byl opravdu velká zkouška, ale stálo to za to. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že o 4 roky později budeme mít už tři děti, tak bych se mu vysmála.

Nevzdávejte to a hledejte cestu. Kdysi jsem slyšela moudro, kterým se řídíme - partnerství nestačí jen žít, partnerství se musí neustále budovat. I když si vjedeme do vlasů, i když nemáme zrovna dobré období, vždycky se snažíme si z toho něco vzít. Hledáme kompromisy, ale i ústupky, díky čemuž se pořád suneme kupředu.




Je důležité umět se omluvit. Už jen proto, že tím jdeme dětem příkladem.

Je strašně důležité být spolu. S dětmi se společný čas značně omezí. Ale vždycky se dá najít cesta. My každý večer uspíme děti, Viktorek závisláček se kojí a my si uděláme nějaké dobré jídlo a pouštíme si seriály, držíme se za ruce...  Jakmile nám holky dospěly do věku, kdy se daly bez smutnění po rodičích hlídat, začali jsme vyrážet sem tam na večeři, na koncert... Když bylo holkám 2 a 3 roky, byli jsme na 3 denním výletu v Itálii a bylo to úžasné osvěžění vztahu.

Život je o drobných okamžicích. A o to víc, když máme děti. Na velká gesta není tolik prostoru. To ale neznamená, že se nemůžeme překvapit dobrým jídlem. Malým dárkem. Pochvalou. Nebo jen tím, že toho druhého obejmeme...

Stát se rodičem může být těžké, ale odměnou je nám to nejlepší, co nám život může dát. A za to to stojí... Nezapomínejme 😉



5 komentářů:

  1. díky za tenhle článek, pohladil po duši
    H.

    OdpovědětVymazat
  2. Krásný článek. Úplně mi mluví z duše. První rok s naším nespícím tyranem jsem skoro probrečela. Byly dny kdy jsem myslela že už nezvládnu ani vylézt z postele. A pak najednou změna. Je z něj skoro andílek, spinká, hraje si a my s partnerem máme po roce na sebe konečně čas. Fakt to chce prostě zatnout zuby a výdržet.

    OdpovědětVymazat
  3. ržím Vám maminky, manželky, partnerky palce, ať vše zvládnete. Autorka to napsala velmi hezky, nevzdávejte se. Já musím za sebe říct, že mám velké štěstí. Od narození maličkého je můj muž pořád skvělý a to už jsou malému 3 roky. Pomáhal a pomáhá jak může. Občas byly chvíle, kdy jsem nemohla ani malého udržet, jak pořád řval a řval, ale manžel ho vzal do náruče a rázem utichl a usnul, pak došel manžel za mnou, hodinu mě v posteli, kdy jsem se třásla, objímal a to byl ten nejlepší lék. Podpora muže je velmi důležitá. Otevřete se svému muži, on se otevře vám. Děti jednou vylítnou z hnízda, ale váš partner bude s vámi. Hýčkejte si partnerství, pak budou spokojeny i děti.

    OdpovědětVymazat
  4. :) Přesně tak...souhlasím se vším :)

    OdpovědětVymazat
  5. Jediné s čím nesouhlasím, že je to trochu depresivní téma, za mě je to realita rodičovství...není to jednoduché, ale světlo na konci tunelu vidím vždy, plány na společný důchod máme:) jinak souhlas a obdiv za upřímnost.

    OdpovědětVymazat