sobota 1. dubna 2017

Tři děti, tři měsíce, třistatřicettři dotazů: Jak to zvládáte?

Třetí měsíc miminka je jeden z nejkrásnějších. Viktorek se pořád směje. Směje se, hned když se ráno probudí, očka má jako škvírky, tři bradičky, vesele kope nohama a den je hned krásnější. Směje se, když mu pusinkuju ty jeho malinkaté nožičky. Směje se, když vidí Darinku. Směje se jednoduše jen tak, protože je (doufám) rád na světě.




Konečně odezněly všechny pupínky, oteklé oči, šupinky, flíčky a jiné, krásu kazící, poporodní libůstky. A vyloupl se človíček jako z alabastru. Velká kukadla, dlouhé řasy. A tři bradičky :-) 

Miluju ho! 

Skoro měsíc jsme si teď předávali doma bacily a bohužel se to nevyhlo ani Viktorkovi, který chytil rýmu a kašel. Můžu říct, že není nic horšího, než koukat na to miniaturní tělíčko zmítané nemocí. Ale hodně nám pomohl šátek, na uklidnění, ale i se mu lépe dýchalo, měl prohřátý hrudníček a troufám si říct, že díky němu jsme to zvládli víc než dobře. Nicméně, snad už se nám bacily budou vyhýbat.



Konečně je krásně a konečně nemusím kojit na každém kroku, takže jsme začali vyrážet "do ulic", zatím hlavně řeším resty v podobě úřadů a doktorů, ale už jsme si s Vikym udělali i malé nákupní a kavárenské kolečko. A ze mě opadl stres, protože jsme se konečně sehráli a Viktorek pochopil, že nemůže každou návštěvu obchodu prořvat. I když někdy si zakřičí opravdu rád. 

Čím víc se ukazujeme mezi lidmi, tím víc se setkávám s otázkou, jak to zvládám. Je milé, když nastoupím do autobusu se třemi dětmi, jak se zvedne klidně pět lidí, co se předhání, kdo nás pustí sednout. Když mě zastavují babičky a rozplývají se nad andílky. A pak jsou tu lidé, co nechápou, že si v dnešní době lidi pořizují víc jak dvě děti.



Jak to zvládám? Prostě žijeme, čas plyne a všechno se nějak udělá. Nebudu lhát, že je to lážo plážo, však víte, že už jsem nejednou psala, že je to náročné. Hlavně ty první týdny byly šílené, když holky žárlily. Ale už jsme se doma všichni sžili. I náš kočičák, který se od miminka držel dál, se už neváhá okolo Viktorka drze obtočit 😺 Doma máme většinu času uklizeno, stíhám vyvařovat, věnovat se dětem, jsem spokojená. Jen mi zoufale chybí soukromí! Chvilička jen pro sebe, chvilička ticha, klidu. S manželem jsme rádi, když se večer sejdeme aspoň u seriálu a máme hodinku pro sebe (s kojícím se Viktorkem 😛). Ale zvládat se to dá, nevidím zásadní rozdíl mezi dvěma a třemi dětmi. Jedině v tom, že s holkama už jsme se dostaly do fáze, kdy jsou samostatné a já měla o dost méně práce okolo nich, s miminkem jsem zase omezená v tom, že mi většinu činností přeruší kojení, přebalování, nošení apod. Ale čím víc dětí mám, tím víc jsem k sobě přísnější, snažím se věci neodkládat, pracovat rychle a efektivně, takže mě to žene kupředu. Ráda říkám, že děti už není kam vrátit, proto člověku nezbývá nic jiného než to zvládnout ;-)

A my to zvládáme rádi. Je nádherné mít velkou rodinu, je to dar, za který denně děkuji! 💗


P.S.: Focení s Vikym je čím dál víc zajímavé.... Dneska se rozhodl utéct objektivu a poctivě válel po zahradě sudy. Co mě čeká příště? Poleze? Odejde?! 

😂













2 komentáře:

  1. :- Já jsem takovéto focení vzdala v 7. nebo 8. měsíci... fuert mi zdrhal. mával, rukama, nohama, ksichtil se, prostě byl naprosto nevyfotitelnej :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A já se tedy naivně těším, že se sedící fotky budou fotit lépe než ty tři brady, když leží :D

      Vymazat