úterý 25. dubna 2017

Rozmazlenec ze šátku

Kontaktní rodičovství je často spojováno s rozmazleností. A je to taky nejčastější otázka, když mě někdo potká se šátkem: "Nebojíte se, že si ho rozmazlíte?"



O šátku jsem na začátku nošení vůbec neuvažovala jako o něčem návykovém. I z toho důvodu, že jsem nepočítala s tím, že budu nosit tak často, tedy přesněji pořád :-) Až se mě jedna maminka v diskuzi ptala, jestli se nebojím, že si zvykne a pak už budu pořád jako otrok nosit. Že ona z toho důvodu raději ani nic nosícího nepořizovala. Vlastně jsem nevěděla, jak jí odpovědět. Holky jsem sice nosila, ale zdaleka ne tolik, jako Viktorka, střídala jsem u nich Manducu, postýlku a kočárek.

Znáte takové ty červíky v hlavě, které vám někdo vhodnou otázkou zasadí do hlavy... A tak jsem od té chvíle pořád přemýšlela, jak to s tím šátkem je. Respektive, jak to bude. Představila jsem si všechny ty diskuze, kde matky x měsíců musí hopsat na míči nebo drncat kočárkem přes práh, aby dítě vůbec uspaly a začala si sebe představovat, jak nosím dvou letého Viktora, který bude mít třeba 15 kilo a snažím se ho uspat houpavými pohyby v šátku den co den, noc co noc... Nedělám špatně, když si život usnadňuji tím, že ho celé dny nosím??

K červíkům přidala moje máma ještě pořádného brouka, když mi řekla, že je rozmazlený, protože sotva zabrečí, tak už ho beru a nosím. Zdrcená jsem psala kamarádce, že se bojím, ať ho fakt nerozmazlím. A co mi na to odepsala? "Neboj, nebude rozmazlenej, ale vymazlenej!"

Vymazlenej, jo, to se mi fakt líbí!




Ono drobné testování Viktorkovy rozmazlenosti  na sebe nenechalo dlouho čekat a já se jednoho rána (samozřejmě zrovna toho rána, kdy můj z domova pracující manžel, musel výjimečně odjet na celý den pryč), vzbudila s paralyzující migrénou, na kterou už byl prášek krátký a měla jsem co dělat, abych došla aspoň na záchod. Se třemi dětmi na krku fakt libůstka. Pak jsem si uvědomila, že v  tomhle stavu Viktorka těžko uspím v šátku a nevěděla jsem, jestli mě víc deptá migréna, nebo stres, že mi bude ještě k tomu plakat.



Nic takového se nekonalo. Viky se nakojil, párkrát zamával ručičkama, nožičkama, přitulil se ke mně a usnul. Celý den, pořád dokola. Holky, výplody kontaktního rozmazl...teda rodičovství, si zalezly do pokojíčku a připravovaly mi svačinky (typu: nedojedla jsem rohlík, okousané jablko, kus nadroleného perníčku :D ). A mně se znovu potvrdilo, jak jsou děti úžasně přizpůsobivé a ke štěstí jim stačí, aby se měly ke komu přitulit 💜

Viktorek kontakt potřebuje. Za chvilku bude mít 4 měsíce, ale pořád má silný úlekový reflex. Je dráždivější, a proto si myslím, že i šátek tak miluje. Trénujeme jízdu v kočárku, usne v něm, ale delší dobu se mu v něm nelíbí, právě kvůli ručičkám, které se mu rozhodí při každém nájezdu na nerovnost (stahování už u něj teď neprojde). Jestli je to tím že nosím? Nemyslím si. Darinka do tří měsíců kočárek taky moc neměla ráda, ale potom bez problému přešla z Manducy do kočárku. Myslím si, že až Vikyho začne víc zajímat svět, bude pro něj i kočárek zajímavější. Zatím je spokojený jednoduše tam, kde se mu líbí a to je šátek.

šátek www.lenire.cz


Kontakt je něco, čemu opravdu věřím. Neustále se mi potvrzuje, že funguje. A jestli jsou děti rozmazlené? Myslím si, že nejmenší děti mají naprostý nárok vyžadovat blízkost svého rodiče, protože se vedle něj cítí v bezpečí a jsou spokojené a šťastné.

Viktorka nosím v šátku opravdu hodně, ale čím víc roste, tím víc času bdí a nemá problém hrát si na dece, dokud nemá hlad nebo není unavený a mě k tomu vůbec nepotřebuje. A když mu něco chybí, to si potom zavolá a ví, že maminka vždycky přijde a toho svého vymazlenečka se postará.


Žádné komentáře:

Okomentovat