neděle 19. března 2017

Změna plánu, čekáme miminko!

Dnes mám takový vzpomínací den, je to totiž přesně pět let, kdy jsem zjistila, že jsem poprvé těhotná. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Seděla jsem v koupelně a v ruce jsem nevěřícně držela test, na kterém se rýsovaly dvě jasně růžové čárky. Po tváři mi tekly slzy jako hrachy a v hlavě mi beželo asi tak milion myšlenek, jak to všechno zvládnu, že na miminko vůbec nejsem připravená, že budu muset přerušit školu a co na to řekne rodina a lidi, vždyť je to od nás tak strašně nezodpovědné. Měla jsem vše naplánované úplně jinak, chtěla jsem dostudovat, pracovat, s manželem cestovat, užívat si jeden druhého, postavit dům a pak třeba možná někdy v budoucnu jedno miminko. A teď se všechny plány rozplynuly. Viděla jsem před sebou jen jedno velké neznámo, ze kterého jsem měla strach.


Reakce mého manžela byla úžasná, vždycky se těšil, až budeme rodina a bude mít syna - parťáka na lyžování a ježdění na kole. Ve mně se to ještě nějaký čas mlelo, protože jsem věděla, jak moc náročné to bude zvládnout školu a připravit se na miminko. Ale s každým dalším týdnem těhotenství a vyšetřením, kdy jsem slyšela srdíčko, cítila pohyby, ve mně rostla obrovská láska k tomu maličkému ve mně. Díky velké podpoře manžela jsem porodila úžasného syna a potom s půlročním Adámkem odstátnicovala. Ale to by byl už jiný příběh, plný poházených papírů na zemi, skript, zvýrazňovačů, obrovského množství čokolády, neuvařených obědů, ledabylém úklidu a tolerantním manželovi a pohodovém Adámkovi. 


Trochu mě mrzí, jaká byla moje první reakce na těhotenství, ale nic není černobílé. Představovala jsem si, že miminko budu mít ve chvíli, kdy budu naprosto připravená, budu si chystat výbavičku a jen se těšit, ale znám se a vím, že dokonale připravená bych se necítila asi nikdy a myslím, že jsem si těmi všemi pocity prostě projít musela, abych si uvědomila, jaké úžasné lidi mám kolem sebe a že život není jenom o mě a mém pohodlí, ale o mnohem významějších hodnotách. 





A dnes? 
Teď vedle mě sedí úžasný čtyřletý Adámek a v ložnici spinká dvouletý Robinek. Oba jsou pro nás velkým požehnáním a zároveň velkou životní školou. Jsem za ně moc vděčná, že je mám a že můj život ani ne tak změnili, jako spíš nesmírně obohatili. 

1 komentář:

  1. U nás to také nebylío plánované, chtěla jsem dělat kariéru. Teď se tomu už jen směju. Děti jsou mnohem víc.

    OdpovědětVymazat