úterý 4. dubna 2017

O lásce mateřské


Marušce bylo půl roku, když jsem naprosto nečekaně zjistila, že se rozrosteme o dalšího člena, Darinku. Když jsme se s touhle novinou podělili u příbuzenstva, dočkali jsme se dost šokovaných ohlasů. Korunu tomu dodala tchyně, která prohlásila, že bude Maruška chudák, protože ji nebudeme moci dát dostatek lásky.

Mateřská láska byla něčím, o čem jsem nikdy nepochybovala. Nikdy jsem nevěřila tomu, že by člověk nemohl milovat více dětí naprosto plnohodnotně. Časem jsem ale zjistila, že takové nesmyslné obavy nemá jen tchyně, ale spousta rodičů, kteří přemýšlí, zda svému milovanému dítěti pořídit sourozence.

Říká se, že láska nezná hranic a je to pravda. A mateřská láska je ta nejčistší forma lásky, jaká může být. I přesto mě ale překvapila.

Pocity po mém prvním porodu byly docela zmatené, Maruška přišla na svět úplně nečekaně o 6 týdnů dřív, porod byl hodně rychlý a ani jsem nevěděla jak, najednou jsem byla mámou. Jako by někdo ve chvíli, kdy jsem porodila dítě, udělal tlustou  čáru a začala jsem žít nový život. Ještě na sále mi přišlo neskutečné, že Maruška je opravdu "to", co žilo v mém břiše. Marušku mi dali zabalenou jen na minutku a pak ji hned odnesli do inkubátoru. Poprvé jsem si ji mohla pohladit až o několik hodin později, ale na ty první okamžiky nikdy nezapomenu. Vypadala jako eskymáček a já na ni brečíc koukala a omlouvala se jí, že jsem ji nezvládla donosit déle. Zamilovala jsem se do těch temných očí, malého chlupatého tělíčka. Ale to uvědomění, že je opravdu moje, přišlo okolo půl roku.



O 14 měsíců později tu byl další maličký uzlíček. V porodnici jsem měla pocit, že mám deja vu. Darinka byla stejně vlasatá a snědá jako Maru, jen o něco větší a já jí pořád říkala Maruško. Dokonce i před doktorem, který si musel myslet, že jsem cvok, co si nepamatuje jméno vlastního dítěte 😀 Zatímco start s Maruškou byl náročnější, u Darinku už jsem byla "mazák" a všechno tak krásně naběhlo, jak v porodnici, tak doma. Jako by s námi Darinka žila odjakživa, to mateřské spojení přišlo hned s prvním okamžikem.

 A co mě překvapilo? Myslela jsem si, že mateřská láska je automatický cit. Láska k dítěti. Protože je vaše. Protože je to kus vás. Ale ono to tak úplně není. Je to láska, kterou cítíte jen k tomu jedinému človíčkovi. Milujete jej pro jeho jedinečnost. Proto, že zrovna tohle je jeho Darinka s černými vlasy a znamínkem na bříšku a protože tohle je upovídaná Maruška s věčně odřenými koleny. Nemilujete je méně či více. Milujete je všechny nekonečně. I když vás dokáží vytočit do běla, i když provedou tu největší lumpárnu. ♥


S příchodem Viktorka přišlo pro mě zase něco nepoznaného, a to jak jiná láska je, když se vám narodí chlapeček. Už jsem zmiňovala, že jsem si sebe nikdy neuměla představit jako mámu kluka, ale už když jsem otěhotněla a vnitřně cítila, že tentokrát to bude kluk, začala jsem se těšit na něco nového, nepoznaného. A stojí to za to! Pořád říkám, že jsem si porodila muže svého života, protože ON je prostě dokonalý. Holky jsou parťačky, ženské, kterým máma předá kus sebe. A jak to bude u chlapečka? Zatím mám tendenci ho jen rozmazlovat a hýčkat a co bude dál, to se uvidí.

Ale jedno vím jistě. Život bych za ně položila. Lumpy moje milované ❤


2 komentáře:

  1. Moc pěkně a trefně napsané. Mám to se svýma holkama Sárou a Marií hodně podobně.

    OdpovědětVymazat