středa 1. února 2017

Když miminko pije krev


Když jsem začínala psát tento článek, chtěla jsem vám napsat hlavně o problému, který nás aktuálně trápí a tím jsou ragády - prasklinky na bradavkách, díky kterým dítě saje krev. Nakonec jsem se ale víc rozepsala a chtěla bych vám napsat o mém kojení nekojení. Vím, že mě za tenhle výlev nebude mít laktační liga ráda, ale... Pro mě prostě není kojení žádná "trhavina". Rozhodně nejsem jeho odpůrce, ale častokrát jsem narazila, že nekojit je společensky nepřijatelné a mnoho lidí vás za to odsoudí. STOP. Je potřeba si říct, že nekojení z nikoho nedělá horší matku. Někdy to nejde, někdy se nechce. Ale v dnešní době, kdy je umělé mléko výživově na vysoké úrovni, nemusíme mít žádné výčitky, když nekojíme.



Když jsem čekala Marušku, chodila jsem na předporodní přípravu k dule. Tehdy mi říkala, ať nepodcením přípravu na kojení. A já jsem nad tím mávla rukou. V naší rodině kojili snad všichni, prsa mám pořádné, co by na tak přirozené věci, jako je kojení, nemělo jít?

O iluze jsem přišla hned, když se Maruška narodila předčasně bez sacího reflexu. A já místo prvního přiložení novorozence zažila akorát mordování bradavky jednou ze sester, která mi kladla na srdce, že každá kapička je pro mé dítě důležitá. Další rána byla, když mi řekli, že mám ploché bradavky, a tak je dítě se neschopné přisát. Přišly na řadu formovače, kloboučky, odsávačka... Co sestra, to jiný názor. Maruška se musela naučit sát, do toho byla slabá a pořád usínala. Nutili mě převažovat, pak jsem chodila hlásit, kolik vypila a do lahve dostávala zbytek mléka, abychom splnili tabulkové množství... Domů už jsem šla relativně rozkojená, ale totálně vyčerpaná, protože jsem nadále musela převažovat (Maru měla jen 2 kila), v noci odsávat do zásoby... A ve třech týdnech stačil jeden den, kdy musela na akutní operaci a já jsem stresem přišla nenávratně o mléko. Poprvé jsem tak začínala zažívat, jak vás lidi začnou odsuzovat za to, že nekojíte. Jak každý přesně ví, co máte udělat. Jak i cizím lidem není trapné otevřít téma: "Kojíte? Ne? Cože? Proč? Chudinka malá..." A jak vám nakonec dokonale vsugerují, že jste selhala.

A za rok se narodila Darinka. Jak se na sále přisála, tak se pak pustila až za několik měsíců... No vlastně tak idylické to taky nebylo. Ale když jsem viděla, jak obrovský rozdíl je mezi donošeným a nedonošeným dítětem, uvědomila jsem si, jak těžké to s Maruškou bylo a že jsem za to opravdu nemohla. Mléko se mi začalo tvořit hned, Darinka byla ukázkový savec. Přesto se ani tady neobešlo vše bez komplikací.  Když jsme si Darinku dovezli z porodnice domů, ještě ten večer mi začala ve velkém zvracet krev. Byla jsem na zhroucení a volali jsme do nemocnice. Tam mě naštěstí uklidnili, že si mám zkontrolovat prsa, že jde nejspíš o ragády - prasklinky na mých bradavkách a Darinčino tělo se přirozeně brání a vyvolává zvracení. A bylo to tak. Na bradavkách jsem měla nepatrné tečky. Pomohlo mazat Bepanthenem a měnit polohy při kojení a za pár dní bylo po problému. Darinku jsem pak kojila ještě do 8 měsíců, kdy jsme potom kojení pomalu utnuly, protože jsem začala mít zdravotní problémy. A můžu říct, že kojení bylo sice o krásných chvílích i o pohodlí, ale když jsme to potom ukončily, tak se mi hodně ulevilo. A to jak po zdravotní stránce, fakt už mě to vysávalo, tak i po psychické.



S Viktorkem jsem si oddychla, když bylo jasné, že i on bude zdravý a donošený. Na sále mi ho přiložili a on sál spokojeně celé dvě hodiny. Ale pak to začalo. Špatně se přisával, neustále se odtrhával. Ze začátku jsem to přikládala tomu, že nemám mléko, ale když se potom laktace rozjela, problémy přetrvávaly. Do toho při každém přisátí přišla obrovská bolest při zavinování dělohy, při které jsem běžela zvracet. Psychicky jsem už v jednu chvíli byla dost na dně, takže jsem v noci volala na pomoc sestru, aby se na to naše kojení koukla. Viktorka mi mordovala, že se mi chtělo křičet, jak se ho snažila namáčknout na prso. Jemu se ale stále nedařilo chytit. Na vině byly opět mé ploché bradavky, takže sestra po hodině snahu vzdala a půjčila mi klobouček. Malý se okamžitě chytil a vysál pěkných 70ml.

Domů jsem tedy odcházela s kloboučky. Stačilo jen pár dní a Viktorek se naučil přisát i bez nich. Jenže za pár dní mi i on začal zvracet krev. Tentokrát už jsem věděla, odkud vítr vane. Od první chvíle jsem se teda snažila tomuhle předejít, preventivně prsa mazala a pokaždé kojila v jiné poloze, ale bohužel to nestačilo. Došlo to tak daleko, že mi jedna bradavka praskla napříč úplně celá a tu hroznou bolest nemusím snad ani popisovat. Prso jsem tedy vynechala ze dvou kojení, mazala, větrala, odstříkávala, malého jsem kojila přes klobouček. Bohužel ani přes něj to nebylo příjemné. A potom, když jsem změnila polohu kojení, tak se prasklina rozšířila ještě do stran. Nakonec jsem objendala Purelan od Medely a musím říct, že zapůsobil úplně zázračně, začala jsem jej mazat ráno a už večer jsem byla schopná kojit bez slz. Zachránila mě opravdu za pět minut dvanáct, protože už jsem začínala přemýšlet nad tím, že s kojením seknu, že mi to za to zoufalství nestojí...

Prasklinka se mi ještě párkrát vrátila a vlastně i teď po měsíci minimálně jednou denně mažu. Jak jsem totiž zjistila a vyzkoumala, Viktorek se špatně přisává, čímž mi prso víc zatěžuje a méně efektivně pije. Takže hlavní boj u nás je naučit ho přisát se dobře. Což se daří, ale moje důvěra ke kojení už je někde v nenávratnu. Za ten měsíc jsme si opět užili spoustu krušných chvil a mně se při kojení asi i díky té hrozné bolesti rozjely vtíravé úzkosti, při kterých mě úplně mrazí. Jsem z toho vyčerpaná. A tak se přiznám, že si občas ulevím tím, že Viky dostane lahev s umělým mlékem. To jsem měla v zásobě už dopředu i kvůli mým zdravotním problémům, kdy si nárazově musím vzít prášek, po kterém se nesmí půl dne kojit. A naštěstí Viky pěkně pije i z lahve a pro mě je to upřímně psychická úleva. I v tom, že můžu na chvíli vyrazit ven a Viktorka může pohlídat manžel bez strachování, že ho přepadne hlad (někdy se kojí i co hodinu).

Říká se, že 97%  žen je schopných kojit. Ale už jsem se nedočetla, jaké je procento těch, které mají s kojením problém. Já teď rozhodně můžu odkývat slova mé duly, že na kojení je potřeba se dopředu připravit. Už jen proto, že se žena setká s desítkami názoru od mnoha různých lidí a je dobré si najít včas vlastní cestu.

A když to nevýjde, tak se z toho nehroutit. Kojení je krásné, ale člověk za něj nemůže obětovat své psychické zdraví. Bez maminky se dítě neobejde. Bez prsa ano. Asi tak :-)



2 komentáře:

  1. Hezky napsané. Dle mě je strašné jak se teď někdy až násilím prosazuje kojení. Někdy to prostě nejde a matky už jsou stresované tím, že se nedaří a pak ještě na ně útočí okolí....no děs běs. Já tedy měla to štěstí, že jsem celkem po počátečním rozkojování mohla kojit první dceru a i tu druhou, ale....První přibírala na hraně a když začala blinkat tak jsme začali i dokrmovat, to bylo ve 3 měsících. Nakonec se odstavila v necelých 14ti měsících. No a u druhé jsme museli s dokrmováním začít už ve 3 týdnech protože šla s váhou dolů. Takže teď kojím a do toho dokrmuji. Jelikož u toho prsa občas vymýšlí tak říkám si, že do toho půl roku snad vydržíme a pak uvidíme jak se vypořádá s příkrmy a jak nám půjde kojení. Sestřenka zas po 3 měsících snah kojení vzdali úplně a jak nakonec byli ona i malý spokojený....Takže kojit ano ale ne za každou cenu. No a když se někdo rozhodne nekojit i když by mohl, tak je to jeho rozhodnutí. Ať jsou důvody nekojení jakékoliv, tak si myslím, že ostatním je do toho prdlajs a důležité je, že je dítě najedené a spokojené.

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, na kojení je potřeba se připravit, podle mne hlavně psychicky. Mám za sebou dvě kojené děti a ani s jedním to nebylo lehké, takže všechny kamarádky před porodem připravuji na to, že to prostě nemusí jít jako po másle...a podle mne toto povědomí u těhotných maminek chybí....

    OdpovědětVymazat