Emoční inteligence u dětí

S trochou nadsázky se dá říct, že naše děti jsou jedna velká chodící emoce. Alespoň do doby, než začnou mluvit, jsou emoce pravděpodobně jedniným ukazatelem toho, jak se dítě vlastně cítí. A schopnost rozumět emocím, a tím pádem i svému dítěti, se tak stává prioritou číslo jedna. Pořádně poplést hlavičky mohou emoce i našim dětem. Pojďme jim pomoct orienovat se v každodenní emoční smršti.

Péťovo trápení

Péťa je pětiletý chlapeček. Do školky chodil vždycky celkem rád, ale v poslední době si při odchodu stěžoval na bolesti bříška, říkal, že ho neposlouchají nožičky a to tričko ho opravdu strašně škrtí. Maminka Péťu nepoznávala a nevěděla, jak by mu měla pomoci jeho, tak rychle získanou, averzi vůči školce odvrátit. "Byla jsem už opravdu zoufalá, káždodenní odchod do školky se stal noční můrou a moje pozdní příchody do práce nám na náladě taky nepřidaly." Říká maminka Táňa. "Samozřejmě jsem celou situaci konzultovala s paní učitelkou, ale ta také netušila, co se mohlo stát. Já sama jsem nevěděla, jak se mám Péti ptát tak, aby se okamžitě nezatvrdil a nestal se z něj uzlíček nervů. My jsme se doma nikdy moc o emocích nebavili, a tak jsem celkem tápala. Pak jsem jednou u kamarádky narazila na Emušáka Ferdu a bylo po starostech. Díky jeho příběhům jsme se s Péťou naučili mluvit o tom, co nás trápí a emoce už společně pojmenováváme. Ukázalo se, že za Péťovu nechuť chodit do školky mohla zdánlivě banální situace, kdy byl maličko nastydlý a nestihl to na záchod. Jeho kamarádi se mu za to posmívali a Péťa se děsil toho, že se mu to ve školce zase stane a o kamarády přijde. Prostě se styděl, a to i před námi, což mě šokovalo. Naštěstí si dal všechno snadno vysvětlit a situace se zase rychle vyřešila. Byla to vlastně velice důležitá lekce pro celou naší rodinu o tom, že zapomínat na emoce se nevyplácí." Uzavírá celý příběh Táňa.

Jak je to vlastně s emocemi

Emoce a jejich vyjadřování jsou starší než lidstvo samo, našli bychom je uložené v limbické části mozku a je dokázáno, že jejich základ máme společný se zvířaty. Jejich stáří je samo o sobě důkazem toho, jak jsou důležité pro přežití. Je tedy až s podivem, jak často se na ně v minulosti zapomínalo, jak byly podceňovány a degradovány. V poslední době však naštěstí zase získávají navrch. Už to není jen o inteligenci jako takové. Stále častěji skloňovaným pojmem je právě Emoční intelignce. Emoční inteligence, která je s emocemi a schopnosti jejich interpretace neodmyslitelně spjatá. Pro některé z nás je prožívání vlastních emocí doslova utrpením, nevíme si s nimi rady, zesměšňujeme je a máme pocit, že jsou něčím, o čem by se vlastně ani nemělo mluvit. Je to ale velká chyba, vnímat něco, co vychází přímo z nás za nepřirozené a nepodstatné. Již výzkumy z 20. let 20. století ukázaly, že ti jedinci, kteří dokážou pracovat s vlastními emocemi, ale i s emocemi ostatních lidí, mají tedy vysoké EQ, jsou v budování spokojeného a plnohodnotného života daleko úspěšnější, než lidé, kteří mají naopak vysoké IQ.

Pokud máte stále jisté pochybnosti, zastavte se na chvíli a pozorujte interakce dětí. Zjistíte, že jsou nádherně spontánní a žádné ani nenapadne skrývat své skutečné emoce. Možná, že jim ještě tolik nerozumí, ale jednají na jejich základě. To, aby je dokázaly využívat efektivně a ve svůj prospěch, je naším úkolem. Je tedy nezbytné si uvědomit, že všechny naše emoce mají pozitivní smysl, a proto je důležité ovládnout v dostatečné míře EQ. Emoční inteligence je schopnost jedince mít ze života radost a být spokojený, schopnost uspět v životě s použitím odlišných životních zkušeností. V důsledku to znamená chápat, že emoce mají formovat naše myšlení a činy pozitivním způsobem a ne působit, abychom se za ně styděli a potlačovali je.

Než dítě vylétne z rodinného hnízda

To, jak budeme nakládat se svými emocemi, jak je dovedeme využít ve svůj prospěch, se formuje již v dětství. V rodině, ve které není problém otevřeně hovořit o emocích, pojmenovávat a projevovat je, roste zpravidla emočně inteligentní jedinec. Oproti tomu v rodinách, kde přetrvávají staré známe stereotypní názory typu "Muži nepláčou" a podobně, j jsou emoce vnímány jako něco, s čím se má dítě vyrovnat samo. A hlavně nikoho neobtěžovat přílíšnými výlevy. Z takové rodiny asi emočně zdatný jedinec nevyjde.

To je ale velká škoda. Každý rodič si přece přeje, aby se jeho dítko nestalo obětí šikany, nebylo s ním nijak manipulováno, nebyl na něj vyvíjen přílišný nátlak, zkrátka, aby se mohlo svobodně rozvíjet, mělo dostatečné sebevědomí a zdravý vztah k sobě a svému tělu. Mezi ceněné vlastnosti se také klade samostatnost a schopnost řešit problémy. Na tomto všem má zásadní podíl rodinné prostředí. Pokud dítě vyrůstá v láskyplném a podnětném prostředí, kde se učí pracovat s vlastními emocemi a kde je chyba považována za něco, co nás posouvá, je napůl vyhráno.

Pojďme si hrát

Nikdo vám asi nedá přesný návod na to, jak vychovat zdravě sebevědomého jedince, který se umí postavit na vlastní nohy, bude žít plnohodnotný a spokojený život, i když bychom si to všichni přáli. Přesto však můžete dát svému dítěti alespoň dobrý základ pro život tím, že budete pracovat s emocemi a jejich rozvojem a ovládáním.

Mluvte a mluvte, ale i mlčte ve správnou chvíli

Zaveďte nový rituál. Společně s dítětem si povídejte o tom, co jste za uplynulý den prožili. Naslouchejte trpělivě tomu, co vám vaše dítě říká. Komunikujte tak, abyste pojmenovávali jednotlivé emoce. „Byla jsem veselá, když jsi se dneska tak rychle oblékla do školky." Začínejte s jednoduchými výrazy, hněv, radost, pokračujte pak k emocím, které jsou složitější, jako jsou vzrušení, osamělost nebo vděčnost. Klaďte dítěti otevřené otázky, zkuste se vyvarovat přílišnému kladení otázky Proč. To totiž v některých případech působí spíše jako obviňování, než aby dítě dále pobízelo. Zkuste naslouchat bez hodnocení, pokud je třeba dítě více pobídnout využijte spíše otázky jako „co, copak?“, „jak?“, „z čeho?“.

Začněte u sebe

V průběhu dne si všímejte, jak se cítíte v různých situacích, proč a jak je prožíváte. Vaše zjištění můžete sdílet s blízkou osobou.

I emoce se občas musí krotit

Nežijeme odtrženi od zbytku společnosti, a tak je důležité, aby dítě chápalo, že je dobré umět své emoce ovládat tak, aby nenarušovali přirozené soužití se zbytkem společnosti. Dalším příkladem může být následující. Kolikrát se vám stalo, že za vámi vaše dítě splašeně přiběhlo a zbrkle se vám snažilo vylíčit důvod svého nadšení? Zastavte v takové chvíli vaše dítě. Řekněte mu, ať se pokusí dvakrát, či třikrát nadechnout, a poté ať vám teprve svůj příběh vylíčí. Dítě si tak srovná myšlenky a bude vám moci daleko lépe sdělit svoji emoci.

Spojte emoci s jejím fyzickým projevem

Emoce jsou spojeny s fyzickými projevy typickými pro danou situaci. Učte dítě emoce pojmenovávat a zároveň lokalizovat jejich fyzický projev. Při strachu se mu bude pravděpodobně stahovat bříško. Vyzvěte dítě, aby si bříško pohladilo a nepříjemnou emoci třeba odfouklo jako peříčko. O radost na srdíčku se můžete podělit s ostatními.

Emoce jsou zábava

Hrajte pantomimu. Každá emoce se nějak odráží na mimických svalech v obličeji a děti bude tato hra na hádání emocí určitě bavit.

Pořiďte si hračku, která vám s emocemi pomůže

Emušák Ferda je plyšák, který vám s emocemi a jejich pojmenováváním pomůže. Jak již bylo řečeno, děti projevují emoce velmi často, ale není vždy snadné s nimi pracovat. Vyžaduje to zapojení do hry co nejvíce smyslů a pokud možno srozumitelné názorné příklady. Ty poskytují třeba pohádky. Této silné přednosti pohádek využívá i kniha Ferda a jeho mouchy, kterou ve spolupráci s dětskými psychology připravila společnost Scio. Jednotlivé pohádky se věnují několika emocím a jsou doplněny metodickou částí pro rodiče. Ta ukazuje, kde při čtení pohádku zastavit, na co se dětí ptát, jak reagovat. Součástí této pomůcky k rozvoji EQ je i plyšová hračka, která představuje hlavního hrdinu, žabáka Ferdu. Interakce dětí a hračky během čtení jednotlivých příběhů umožňuje dětem lépe se vžít do pocitů Ferdy. Pomáhají jim k tomu i plyšové mouchy, které vyjadřují, svou barvou i výrazem, jednotlivé emoce. Děti je mohou brát s sebou na různá místa (k lékaři, na hřiště, do školky) a dávat tak najevo, jak jim je a jak se cítí. Kniha s komponenty je určena dětem ve věku 3 – 10 let.

Za článek děkujeme Mgr.Janě Kovaříkové, www.scio.cz