S
trochou nadsázky se dá říct, že naše děti jsou jedna velká
chodící emoce. Alespoň do doby, než začnou mluvit, jsou emoce
pravděpodobně jedniným ukazatelem toho, jak se dítě vlastně
cítí. A schopnost rozumět emocím, a tím pádem i svému dítěti,
se tak stává prioritou číslo jedna. Pořádně poplést hlavičky
mohou emoce i našim dětem. Pojďme jim pomoct orienovat se v
každodenní emoční smršti.
Péťovo
trápení
Péťa
je pětiletý chlapeček. Do školky chodil vždycky celkem rád, ale
v poslední době si při odchodu stěžoval na bolesti bříška,
říkal, že ho neposlouchají nožičky a to tričko ho opravdu
strašně škrtí. Maminka Péťu nepoznávala a nevěděla, jak by
mu měla pomoci jeho, tak rychle získanou, averzi vůči školce
odvrátit. "Byla
jsem už opravdu zoufalá, káždodenní odchod do školky se stal
noční můrou a moje pozdní příchody do práce nám na náladě
taky nepřidaly." Říká
maminka Táňa. "Samozřejmě
jsem celou situaci konzultovala s paní učitelkou, ale ta také
netušila, co se mohlo stát. Já sama jsem nevěděla, jak se mám
Péti ptát tak, aby se okamžitě nezatvrdil a nestal se z něj
uzlíček nervů. My jsme se doma nikdy moc o emocích nebavili, a
tak jsem celkem tápala. Pak jsem jednou u kamarádky narazila na
Emušáka Ferdu a bylo po starostech. Díky jeho příběhům jsme se
s Péťou naučili mluvit o tom, co nás trápí a emoce už společně
pojmenováváme. Ukázalo se, že za Péťovu nechuť chodit do
školky mohla zdánlivě banální situace, kdy byl maličko nastydlý
a nestihl to na záchod. Jeho kamarádi se mu za to posmívali a Péťa
se děsil toho, že se mu to ve školce zase stane a o kamarády
přijde. Prostě se styděl, a to i před námi, což mě šokovalo.
Naštěstí si dal všechno snadno vysvětlit a situace se zase
rychle vyřešila. Byla to vlastně velice důležitá lekce pro
celou naší rodinu o tom, že zapomínat na emoce se nevyplácí."
Uzavírá celý
příběh Táňa.
Jak
je to vlastně s emocemi
Emoce
a jejich vyjadřování jsou starší než lidstvo samo, našli
bychom je uložené v limbické části mozku a je dokázáno, že
jejich základ máme společný se zvířaty. Jejich stáří je samo
o sobě důkazem toho, jak jsou důležité pro přežití. Je tedy
až s podivem, jak často se na ně v minulosti zapomínalo, jak byly
podceňovány a degradovány. V poslední době však naštěstí
zase získávají navrch. Už to není jen o inteligenci jako takové.
Stále častěji skloňovaným pojmem je právě Emoční intelignce.
Emoční
inteligence, která
je s emocemi a schopnosti jejich interpretace neodmyslitelně
spjatá.
Pro některé
z nás je prožívání
vlastních emocí doslova utrpením, nevíme si s nimi rady,
zesměšňujeme
je a máme
pocit, že
jsou něčím, o čem by se vlastně ani nemělo mluvit. Je to ale
velká chyba, vnímat něco, co vychází přímo z nás za
nepřirozené a nepodstatné. Již výzkumy
z 20. let 20. století ukázaly, že
ti jedinci, kteří dokážou
pracovat s vlastními emocemi, ale i s emocemi ostatních
lidí, mají tedy vysoké EQ, jsou v budování spokojeného a
plnohodnotného života
daleko úspěšnější,
než lidé,
kteří
mají
naopak vysoké IQ.
Pokud
máte stále jisté pochybnosti, zastavte se na chvíli a pozorujte
interakce dětí. Zjistíte, že jsou nádherně spontánní a žádné
ani nenapadne skrývat své skutečné emoce. Možná, že jim ještě
tolik nerozumí, ale jednají na jejich základě. To, aby je
dokázaly využívat efektivně a ve svůj prospěch, je naším
úkolem. Je tedy nezbytné
si uvědomit,
že všechny naše emoce mají
pozitivní smysl,
a proto je důležité
ovládnout v dostatečné
míře EQ. Emoční
inteligence je schopnost jedince mít ze života
radost a být
spokojený, schopnost uspět
v životě s použitím
odlišných
životních
zkušeností.
V důsledku
to znamená
chápat, že
emoce mají
formovat naše
myšlení
a činy
pozitivním
způsobem
a ne působit, abychom se za ně styděli a potlačovali je.
Než
dítě vylétne z rodinného hnízda
To,
jak budeme nakládat se svými emocemi, jak je dovedeme využít ve
svůj prospěch, se formuje již v dětství. V rodině, ve které
není problém otevřeně hovořit o emocích, pojmenovávat a
projevovat je, roste zpravidla emočně inteligentní jedinec. Oproti
tomu v rodinách, kde přetrvávají staré známe stereotypní
názory typu "Muži nepláčou" a podobně, j jsou emoce
vnímány jako něco, s čím se má dítě vyrovnat samo. A hlavně
nikoho neobtěžovat přílíšnými výlevy. Z takové rodiny asi
emočně zdatný jedinec nevyjde.
To
je ale velká
škoda.
Každý
rodič
si přece přeje, aby se jeho dítko
nestalo obětí
šikany,
nebylo s ním
nijak manipulováno, nebyl na něj
vyvíjen
přílišný
nátlak, zkrátka,
aby se mohlo svobodně
rozvíjet,
mělo
dostatečné
sebevědomí
a zdravý vztah k sobě
a svému
tělu.
Mezi ceněné
vlastnosti se také klade samostatnost a schopnost řešit
problémy.
Na tomto všem
má
zásadní podíl rodinné prostředí.
Pokud dítě
vyrůstá
v láskyplném a podnětném
prostředí,
kde se učí
pracovat s vlastními
emocemi a kde je chyba považována
za něco,
co nás
posouvá, je napůl
vyhráno.
Pojďme
si hrát
Nikdo
vám asi nedá přesný návod na to, jak vychovat zdravě
sebevědomého jedince, který se umí postavit na vlastní nohy,
bude žít plnohodnotný a spokojený život, i když bychom si to
všichni přáli. Přesto však můžete dát svému dítěti alespoň
dobrý základ pro život tím, že budete pracovat s emocemi a
jejich rozvojem a ovládáním.
Mluvte
a mluvte, ale i mlčte ve správnou chvíli
Zaveďte
nový
rituál. Společně
s dítětem
si povídejte
o tom, co jste za uplynulý den prožili.
Naslouchejte trpělivě tomu, co vám
vaše
dítě
říká.
Komunikujte tak, abyste pojmenovávali jednotlivé emoce. „Byla
jsem veselá, když jsi se dneska tak rychle oblékla do školky."
Začínejte
s jednoduchými
výrazy, hněv,
radost, pokračujte pak k emocím,
které jsou složitější,
jako jsou vzrušení,
osamělost
nebo vděčnost. Klaďte dítěti
otevřené
otázky, zkuste se vyvarovat přílišnému
kladení otázky Proč.
To totiž v některých
případech
působí
spíše jako obviňování,
než
aby dítě
dále
pobízelo. Zkuste naslouchat bez hodnocení, pokud je třeba
dítě
více
pobídnout využijte
spíše
otázky jako „co, copak?“, „jak?“, „z čeho?“.
Začněte
u sebe
V
průběhu dne si všímejte, jak se cítíte v různých situacích,
proč a jak je prožíváte. Vaše zjištění můžete sdílet s
blízkou osobou.
I
emoce se občas musí krotit
Nežijeme
odtrženi od zbytku společnosti, a tak je důležité, aby dítě
chápalo, že je dobré umět své emoce ovládat tak, aby
nenarušovali přirozené soužití se zbytkem společnosti. Dalším
příkladem může být následující. Kolikrát
se vám stalo, že
za vámi
vaše
dítě
splašeně přiběhlo a zbrkle se vám
snažilo
vylíčit
důvod
svého
nadšení?
Zastavte v takové chvíli vaše
dítě.
Řekněte mu, ať se pokusí
dvakrát, či
třikrát
nadechnout, a poté ať
vám
teprve svůj
příběh vylíčí.
Dítě
si tak srovná
myšlenky
a bude vám
moci daleko lépe sdělit
svoji emoci.
Spojte
emoci s jejím fyzickým projevem
Emoce
jsou spojeny s fyzickými projevy typickými pro danou situaci. Učte
dítě emoce pojmenovávat a zároveň lokalizovat jejich fyzický
projev. Při strachu se mu bude pravděpodobně stahovat bříško.
Vyzvěte dítě, aby si bříško pohladilo a nepříjemnou emoci
třeba odfouklo jako peříčko. O radost na srdíčku se můžete
podělit s ostatními.
Emoce
jsou zábava
Hrajte
pantomimu. Každá emoce se nějak odráží na mimických svalech v
obličeji a děti bude tato hra na hádání emocí určitě bavit.
Pořiďte
si hračku, která
vám s emocemi pomůže
Emušák
Ferda je plyšák, který
vám s emocemi a jejich pojmenováváním pomůže.
Jak již bylo řečeno, děti projevují
emoce velmi často,
ale není
vždy
snadné
s nimi pracovat. Vyžaduje
to zapojení
do hry co nejvíce smyslů
a pokud možno srozumitelné
názorné příklady.
Ty poskytují
třeba
pohádky.
Této silné přednosti
pohádek
využívá
i kniha Ferda a jeho mouchy, kterou ve spolupráci s dětskými
psychology připravila
společnost Scio. Jednotlivé
pohádky se věnují
několika
emocím
a jsou doplněny
metodickou částí
pro rodiče.
Ta ukazuje, kde při čtení
pohádku zastavit, na co se dětí
ptát, jak reagovat. Součástí
této pomůcky
k rozvoji EQ je i plyšová
hračka,
která
představuje
hlavního
hrdinu, žabáka
Ferdu. Interakce dětí
a hračky
během čtení
jednotlivých příběhů
umožňuje dětem lépe
se vžít
do pocitů Ferdy. Pomáhají
jim k tomu i plyšové
mouchy, které vyjadřují,
svou barvou i výrazem, jednotlivé emoce. Děti
je mohou brát
s sebou na různá
místa (k lékaři,
na hřiště, do školky) a dávat
tak najevo, jak jim je a jak se cítí. Kniha s komponenty je
určena
dětem ve věku 3 –
10 let.
Za článek děkujeme Mgr.Janě Kovaříkové, www.scio.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat