úterý 13. prosince 2016

Babičky na pranýři

Dokud jsem sama neměla děti, byla jsem přesvědčená, že mí rodiče jsou ti nejlepší na světě. Jasně, bylo období, jako puberta, kdy byli „trapní, nesnesitelní, otravní...“, ale když jsem potkávala čím dál víc lidí, které rodiče bili, místo peněz na výlety si raděj kupovali cigára, dávali nesmyslná „zaracha“, ultimáta a podobně, vážila jsem si toho, že mám rodiče, kteří nás vychovávají s láskou ve slušné lidi.

Potom jsem se sama stala mámou a najednou jsem ve svých slovech a ve svých činech začala pociťovat nějakou hořkost. „Přesně takhle ti to říkala máma, pamatuješ, jak tě to mrzelo? Tenhle blaf ti taky vařila, copak si nepamatuješ, jak tě z něj natahovalo? Víš, jak tě prudilo, když ti tohle stokrát  rodiče opakovali?“ Našeptával mi vnitřní hlas čím dál častěji. A následně přišly generační rozdíly a la: Za nás se to dělalo takto, ty vaše moderní postupy jsou opravdu nahlavu... A samozřejmě i naopak. To, v čem jsme jako děti vyrůstali, se v dnešní době stalo něčím nepřípustným.



Rodiče mám aktuálně na druhé straně republiky, ale když se jednou za měsíc vidíme, bývám po návštěvě často dost vyčerpaná těmi neustálými nanicovatými spory, kdo má v té výchově vlastně pravdu... Často mě to mrzí a přála bych si, aby atmosféra byla uvolněnější, říkám si, co je špatně a jak to vylepšit. Nechci zbrojit, ale na druhou stranu cítím, že jako rodič bych měla mít hlavní slovo.

A pak jsou chvíle, kdy se mi otevřou oči. Když mi máma se starostí v hlase zavolá, jak je holkám, které mají horečku. Když mě táta hřejivou náručí při odjezdu pevně obejme. Když spěchají ve dvě ráno přes celou republiku až k nám, aby pohlídali Marušku, zatímco se vyloďovala na svět Darinka... A když si holky pro lepší spánek přinesou do postýlky andělíčka, kterého šila babička, protože má pro ně kouzelnou moc a odhání všechny chmury i bubáky...


Proč tohle celé píšu?

Protože na mě před pár dny vyskočil na nějakém mateřském fóru dotaz jedné maminky, jak omezit styk s prarodiči. Úvod zněl celkem hororově. „Nechci, aby mému dítěti dělali to, co mně...“ Zaplavila mě vlna lítosti. Do chvíle, než jsem se dočetla, co za hrůzné činy vlastně dělají. Malému dítěti si dovolují dávat příkazy a rozkazy, používat ve slovech předponu NE, což je naprosto v rozporu s výchovou maminky, která si v příručkách přečetla, že takto se s dítětem nemluví... Maminka se k tomu postavila tak, že dítě zásadně hlídá jen ona, nebo manžel, nikdo jiný, návštěvy probíhají pod jejich přísným dozorem a celé to bylo dovršeno tím, že se za nějaký čas naštěstí stěhují daleko od nich, takže už naštěstí dítě kazit nebudou. Ale co těch pár měsíců, než si sbalí kufry???

Bylo mi z toho příspěvku strašně smutno. A ještě smutněji, když jsem na něj chtěla reagovat, ale než jsem utřídila myšlenky a odepsala, už se objevily desítky reakcí, z nichž v 99% maminky odkývaly, že kdo nejede na stejné výchově vlně, nemá u dětí co dělat. To jedno procento, které si dovolilo oponovat, bylo ukamenováno, protože tomu nerozumí a jistojistě své děti vychovává špatně taky...

Děti prarodiče potřebují. Když se člověk rozhlédne okolo, ve většině rodin se něco řeší. Tam babička kupuje moc sladkostí, tam dědeček sem tam před dítětem zakleje, tam prarodiče koupili nevhodný dárek k narozeninám...

Prarodiče žili desítky let v tom, že jejich výchovné metody jsou ty správné a vidí nás, své potomky, o kterých jsou přesvědčení, že zrovna touto výchovnou cestou z nás vyrostli slušní lidé. Stejně tak, jako my v dnešní době žijeme v přesvědčení, že zrovna tento a tento výchovný směr bude pro naše děti nejlepší. Kde bereme jistotu, že za dvacet let neuslyšíme od svých dětí: „Ale mami, ty jsi s tím úplně trapná, dneska frčí tohle!“?

To, že na děti někdo působí výchovně jinak, je dobře. Dítě se ve svém životě nebude setkávat stále se vzorcem chování „ tak to dělá moje máma“ a interakce s nejbližší rodinou jej připravuje na budoucí život. Ať už jsou prarodiče příliš hodní, nebo příliš přísní, učí dítě mezilidským vztahům. A i když se na to nebudeme koukat příliš psychologicky, jednoduše mu dodávají pocit, že je tu někdo další, kdo ho má opravdu rád. Je velmi důležité nechat děti, aby si vztah s prarodičem utvořily samy, bez našich předsudků.


My jsme rodiče. My máme hlavní slovo. To je bez pochyby. Ale zkusme ve vztahu k prarodičům začít s tím pozitivním a koukat se předně na to, co našim dětem kladného přináší. Místo sondování, co babička špatně řekne či udělá, dejte dětem prostor být s prarodiči také chvilku o samotě a zkuste po svém návratu nasát jen to, jaké dojmy má ze společných chvil s babičkou a dědou samo dítě. A pokud je potřeba nastavit hranice, zamyslete se, jak velké opravdu musí být. Pár čokoládových bonbonů a výchovné plácnutí po ručičce dítě nijak nepoznamená. Ale špatné vztahy s nejbližšími ano.

2 komentáře: