čtvrtek 27. října 2016

Náruč (ne)dokonalého rodiče

Před pár dny jsem na náš facebook vložila video "třepající" postýlky. Zvrhla se vášnivá debata a já děkuji za spoustu podnětných komentářů, na které jsem měla mnohdy potřebu odepsat, ale bylo jich tolik, že jsem se rozhodla sepsat raději článek "Jak to vidím já".



Moje kamarádka, od které vám sdílím články, už svou reakci na tohle téma napsala, vlastně to byla ona, kdo mě na postýlku upozornil a já s ní naprosto souhlasím: http://www.vanickovani.cz/zapni-on-at-nejsi-otrok-snoo/.

Několik z vás upozornilo na to, že není špatné si ulehčit život, péči o miminko. Někdo z vás měl potřebu se obhájit, že používá toho a toho pomocníka... A já teď chci obhájit, že jsem se nikoho nechtěla dotknout, že se jako rodič nevnímám dokonale a že pokud mi něco mateřství má usnadnit, stojím první ve frontě, kdo má zájem si tu dřinu ulehčit :-) Ale...

Jsme rodiče. A žijeme ve 21. století. Naše děti už nemusí umírat na zlomenou nohu, nebo vysokou horečku a já si toho nesmírně cením. Uznávám kontakt, uznávám přírodní kořeny, ale naprosto otevřeně přiznám, že mám ráda "vynálezy" moderní doby, jako je třeba lehátko a dudlík. A že svým dětem občas pustím pohádku. Nebo šoupnu kus čokolády, ať mám chvilku času pro sebe. To, že jsme se stali rodiči, neznamená, že od teď musíme 24 hodin držet dítko za ruku a nadskočit pokaždé, když jen fňukne. Na druhou stranu jsme ale v jeho prvních měsících a letech ti, kdo ho učí, že jeho pocity nejsou světu lhostejné. A to ho naučíme hlavně vřelou náručí a tím, že bude vědět, že jsme tu pro něj.



Jedna z věcí, která se napříč generacemi vtírá do výchovy, je pocit dokonalosti. A to je přesně to, co mě ve videu s tou ultra super postýlkou praštilo do očí. Na začátku vidíte dva dokonale vypadající rodiče, ženu, která krátce po porodu neztratila styl a krásnou postavu a usměvavého tatínka. Do té dokonalé scény jim vstoupí něco společensky nežádoucího, řvoucí dítě. A tak je zapnuto do svěrací kazajky, přilepeno do postýlky a nakonec umučeno zuřivou vibrací. Video pak prostoupí záběr, co by bylo, kdyby byl náhodou malý tyran neuklidněn - dva unavené frustrované rodiče.

Pamatuji si, když měla Maruška pár týdnů, jak jsem ztratila veškeré iluze o dokonalosti rodičovství a měla pocit, že je to jen dřina a nic než dřina. A do toho mi zazvonil telefon mé kamarádky, která si čerstvý uzlíček dovezla právě domů. "Panebože, ono to brečí!" Brečela mi taky do telefonu. "Zlato, ale miminka prostě brečí!" uklidňovala jsem ji, zatímco jsem zjistila, že ona dětmi téměř nepolíbená brala za naprostou prohru, že její novorozené miminko pláče. Postupem času mi takhle do náruče "odpadalo" čím dál víc matek. Z blízkého okolí, z internetových diskuzí, někdy i cizí maminky na hřišti. A i já občas odpadla do náruče té svojí matičky.



Časopisy, filmy, knihy... To všechno nám totiž propaguje roztomilé růžovoučké uzlíčky s úsměvem od ucha k uchu a jejich maminky, vyretušované vyhublé krásky v lodičkách od Vuittona. Dokonalá těhotenská bříška bez strií. Tatínky, kteří ráno vyrazí s kočárkem, v poledne upečou bábovku, po obědě umyjí nádobí a večer vyžehlí. A nakonec znovu matky, které rozjely hned po šestinedělí dvacet pět podnikání, protože tři roky na mateřské je ostuda. Někdy mám pocit, že jediné, co se propaguje katastroficky, je porod.

Po prvním porodu jsem si připadala jako loutka. Ač z velké rodiny plné dětí, ač s praxí z práce v jeslích a školkách, nějak mi zapomněli říct, že bych měla věřit i sama sobě. "To stejně nepoznáte, proč řve..." "Takhle ji položte, ona za chvilku přestane řvát..." "To nedělejte, bude rozmazlená..." Za dva týdny v porodnici jsem utratila několik tisíc za zázračné pomůcky, které nám měly pomoct rozkojit. Dalších několik tisíc jsem pak vyhodila za věci, které mi měly pomoct dítě uspat. Jsem ráda, že už se neprodávají rákosky, abych taky mohla utratit za něco, co by mi dítě pomohlo vychovat :P Nahromadila se nám doma hromada plastových, elektronických, silikonových krámů, které vedly akorát k tomu, že dítě prudilo ještě víc a když už něco zabralo, zase mi začalo dělat scény v jiných věcech. Trvalo to pár týdnů, spíš měsíců, kdy jsem si konečně uvědomila, že se člověk nemůže soustředit na to, jak se zbavit řevu, ale jak svému dítěti porozumět. A že ani ta nejobsáhlejší příručka a ani ten nejzázračnější robot neporozumí mému dítěti ani z tisíciny tak dobře jako já.



Neustále je nám podsouván umělý svět, který vytváří umělou spokojenost. Umělý úsměv na tváři. Co smete z povrchu každou nedokonalost, ale co pod povrchem? Naše miminko má trápení a my se nezeptáme: "Proč pláčeš?", ale hledáme způsob, jak mu říct: "Už neřvi".

Rodičovství není dokonalé. Žádná maminka neodchází z porodnice s "buchtičkami" na břiše, každou z nás někdy trápí kruhy pod očima a úplně každé miminko si někdy zabrečí, protože je to jediný komunikační prostředek, který ovládá. To, co nám často zapomínají říct, je to, že jsou tyhle věci naprosto NORMÁLNÍ. Často pak máme pocit, že něco děláme špatně a místo, abychom se obrátily na tu nejspolehlivější věc, která nám byla dána do vínku - intuici - a začali naslouchat sobě a dítěti, umlčíme sebe i dítě nějakým supr vynálezem, který možná povrchově vyřeší náš problém, ale ve skutečnosti nevyřeší nic.

Proč utrácet 30 tisíc za postýlku, když je naše náruč zadarmo? Kvůli těm pár ušetřeným minutám? Opravdu je podstatnější jít žehlit, vypadat dobře, užít si s manželem, než naslouchat trápení našeho miminka?

Být rodičem je  a bude náročné, ale to neznamená, že bychom v teplácích s kruhy pod očima nemohli být spokojeni. V náruči teď nedržíme jen své děti, ale taky celý jejich budoucí život. Jejich city, jejich prožitky, jejich vnímání sebe sama...


Zpříjemněme si život pomocnými berličkami, ale nezapomínejme, že ty nejlepší věci jsou zadarmo.

Anežka









Žádné komentáře:

Okomentovat