pondělí 29. srpna 2016

Léto bez plenky

Jakmile začalo být venku trochu tepleji, usoudila jsem, že je to super příležitost naučit Robinka na nočník. Když jsme tohle prožívali s Adámkem, byla jsem z toho trošku ve stresu. Kolem mě bylo totiž spoustu rad, upozornění, připomínek a otázek: "Tak co, už to Adámek konečně umí? To naše děti už dávno v jeho věku uměly....Atd. Dovolila jsem těmto větám, aby mě ovlivňovaly a připadala jsem si jako neschopná matka, která ani nedokáže svého synka naučit chodit na nočník. Až teď zpětně vidím, jak zbytečné to bylo, Adámkovi nebyly ani dva roky a ve skutečnosti nikoho nezajímalo, jestli Adámek bude bez plen v roce a deset měsíců nebo ve dvou a půl. Bylo to jen a jen na nás a na Adámkovi. A proto jsem si řekla, že u Robinka to chci jinak, abychom byli v pohodě my a především on. 




Přemýšlela jsem, jestli je u dětí nějaké znamení, podle kterého bychom s jistotou poznali, že dítě je psychicky i fyzicky připraveno na život bez pleny (teď myslím takové ty první signály a ne třeba knírek pod nosem:) Na internetu jsem narazila na anglické stránky, kde jsou takové znaky popsány. (trošku jsem si to zkrátila)

Fyzické znaky
Dítě má koordinovanou chůzi a zvládne stabilně běžet
Močí větší množství najednou
Má pravidelnou, pevnou stolici v přibližně předvídatelnou dobu
Má suchou plenku nejméně dvě hodiny - to znamená, že jeho svalstvo je připraveno moč udržet
Znaky v chování
Dokáže sedět v klidu v jedné poloze alespoň 2 minuty
Umí si svléknout a obléknout kalhoty
Nesnáší pocit mokré plenky
Chce být nezávislý - "já sám"
Umí vystihnout chvíli, kdy má říct, že chce na nočník
Má slova pro čůrání a kakání

Když jsme začali s učením, Robinek z toho neuměl téměř nic. Dokázal tak maximálně chodit, běhat a všechno ostatní se naučil během následujících dní/týdnů. Ale díky tomu jsem věděla, na čem zapracovat, aby to pro něj bylo přirozené a hlavně srozumitelné. Chtěla jsem jen, aby Robinek rozuměl tomu, co po něm chci a aby byl motivovaný to udělat. A k tomu jsme se postupně dopracovali.



A jak to probíhalo?

Nejdříve jsem ho seznámila s nočníkem. Vysvětlila jsem mu, k čemu takový nočník vlastně je. Vzala jsem mu plenku a každou chvíli jsem ho na ten nočník posadila. Ze začátku to byl trošku problém, protože na nočníku sedět nechtěl, potřebovala jsem ho nějak motivovat. Ale jak? Zabral můj košíček se šminkami. To se tak zabavil, že vydržel sedět i delší dobu, dokud se nevyčůral. Po pár dnech dostal Robinek své první slipy. Autíčkové. Kdybyste ho viděli, jak pyšně si vykračoval. Moc dobře věděl, že je to něco pro velké kluky. Ale musím říct, že to bylo někdy náročné. První týden bylo Robinkovi naprosto jedno, jestli čůrá do nočníku, na podlahu nebo do kalhot. Potřeboval čůrat snad každých pět minut po kapkách, takže pořád jen posazovat, převlékat, prát a vytírat.


Ale vydrželi jsme. Jednoduché to bylo v tom, že venku běhal bez kalhot a mohl tak jednoduše poznat, co se při čůrání děje a co tomu předchází. Doba sezení na nočníku se postupně zkracovala a intervaly mezi čůráním se prodlužovaly a začal si říkat sám, tak jsme si mohli dovolit bez plenek i na návštěvy nebo třeba autem na delší trasy.
Určitě to probíhalo mnohem klidněji a jednodušeji než u Adámka. K tomu trochu přispělo to, že jsme nikam nespěchali a hlavně nám pomohl Adámek, který je pro Robinka obrovským vzorem a žene ho hodně dopředu. Adámek si užíval roli toho sourozence, "který ví a umí". Moc rád Robinkovi všechno vysvětloval, za což jsem mu vděčná, spoustu věcí nám tím usnadnil.
A teď si za ušetřené peníze za pleny mohu nakoupit nové šminky, protože s těmi Robinek opravdu zamával.


Toto je tedy naše zkušenost. Určitě ne žádný manuál, který bude všem fungovat a vyhovovat. 
Na každé dítě platí něco jiného, důležitá je motivace a to, aby dítě chápalo, co se po něm chce, nestresovat ho, vždyť jednou se to přeci naučí.  Co není příliš šťastné, je na dítě řvát, trestat za "nehodu", dávat najevo znechucení z obsahu, atd. Vždycky si vzpomenu na mou kamarádku a její zkušenost ze zařízení nabízející hlídání dětí - většinou ze sociálně slabších rodin, kterým se rodiče moc nevěnovali. Často se tam stávalo, že starší děti i kolem tří let měly "nehodu" v kalhotách a vychovatelky neskrývaly své znechucení a jak je jim z toho zle. Ty děti moc dobře věděly, že se jim něco nepovedlo a reakce vychovatelek před ostatními dětmi pro ně byla ponižující a byly z toho nešťastné. Takové reakce dítěti nepomůžou, spíš mu způsobí trápení nebo psychický blok. To co funguje je trpělivý a laskavý přístup. Vím, někdy je to těžké, když potřicáté během jediného dne musíte dítě převléknout a uklidit tu spoušť, ale fakt to chce zatnout zuby a vydržet a pokud se opravdu nedaří, klidně učení nechat a odložit o nějaký ten týden/měsíc. 

A jak to probíhalo u vás? Taky jste měli nějaký "trik" jako my se šminkami? 

Žádné komentáře:

Okomentovat