pondělí 1. srpna 2016

Holka, nebo kluk? A není to fuk?


Nikdy jsem si neuměla představit, že se mi narodí kluk. Když jsem byla poprvé těhotná, moc jsem si přála holčičku. Jak bych já mohla být mámou kluka? Nevím nic o sportu, o pinďourech a dá se vůbec přežít puberta s klukem? Vysnila jsem si svou princezničku v růžových šatičkách, jak chová panenku, vozí ji v kočárku a je to můj osobní mazlíček. Na ultrazvuku ve 20. týdnu se nám ukázala holčička. Juchuuu, budeme mít Marušku! Splnil se nám sen. Tedy aspoň ohledně toho "kávového zrníčka". Panenky u nás leží hluboko ve skříni, v kočárku se vozí kamení a nejoblíbenější hračka je T-Rex a hasičské auto. Už jen čekám, kdy dojde na fotbal :-)

U Darinky už ta touha po holčičce tak velká nebyla, ale přesto jsme se s manželem oba shodli, že druhá holka by byla fajn. Maru je divočina, co vydá za dva kluky, tak by se nám konečně mohla povést ta princezna s panenkami. Darinka se před panem doktorem styděla, takže jsme si dlouho počkali, než se nám "zrníčko" objevilo znovu :-) Narodila se nám milovnice zvířátek. Červíků, pavouků, stonožek, štírů... A tak! Panenky stále leží v koutě, ale aspoň ráda nosí šaty :-)


Do třetice jsem přemýšlela, že bychom si pohlaví nechali jako překvápko. Můžu říct, že obdivuji rodiče, kteří si to nenechají říct. Přitom je to přirozené, ale v dnešní době kvalitních ultrazvuků je strašně těžké odolat a vydržet. Já osobně mám ráda, když můžu k dítku promlouvat jménem ještě v bříšku, pokaždé jsem cítila, jak se ve mně prohloubil vztah, k tomu malému človíčkovi, kterého jsem si najednou začala reálně představovat a nakupovat mu věci "na míru". Takže jsem to samozřejmě nevydržela a pohlaví jsme si nechali při první příležitosti říct :-)

V minulém článku jsem psala, jak to u nás s tou touhou po pohlaví do třetice je. Manžel si přál kluka, holky ségru a mně to bylo jedno. Jak mi těhotné kamarádky říkaly, že mají tušení, co se jim narodí, tak já to u holek nezažila ani u jedné. Do třetice jsem měla od začátku pocit, že to bude kluk. Jenže víte jak to je. Každý vám předurčuje, že k holkám musí být kluk. Ještě jsme ani třetí těhotenství neplánovali a už jsme ze všech stran slýchali: "Doufám, že by to třetí byl kluk!" Takže jsem měla fakt tušení, nebo jsem si to vsugerovala, protože tři holčičky by byly podle okolí "trapné"?

Nebudu vás napínat. Vyšlo nám to i potřetí. Ta touha. Manželova. A to tušení. Moje. A nebudeme "trapní", jooo! :D Je to KLUK jak buk. Předchozí doktor říkával, že pohlaví je 100% až u porodu, ale malej se tak vystavoval, že se naprosto nebojím, že by "TO" mohlo do příští kontroly zmizet.

A jak jsem se smířila s tím, že budu máma kluka? Jsem nadšená! Před dvěma lety se kamarádce narodil chlapeček a já jsem se jí ptala, jaké to je mít kluka, že si to neumím představit. A ona mi tehdy odpověděla: "No jaké. Je to prostě MŮJ kluk!" A já se v tu chvíli vlastně i trochu zastyděla. Nevím, odkud pramení ty touhy, že si většinou přejeme určité pohlaví a znám spoustu lidí, kteří prožili při ultrazvuku zklamání, že tam je zrovna to opačné. Přitom je to tak malicherné. Když se narodila Maruška, bylo u ní podezření na genetickou vadu. Nechtěli nás propustit domů, dokud nebudou výsledky a já nechápala proč. Byla zdravá, v pořádku a případné potvrzení postižení by se stejně neřešilo v porodnici. Když potom přišly výsledky a naštěstí se vše vyvrátilo, doktorka mi vysvětlovala, že kdybych opustila porodnici, už bych se nemohla dítěte vzdát... Můžu říct, že po tom týdnu nejistoty mě tahle věta srazila na kolena. Neuměla jsem si představit, že bych se vzdala těch malých oček, které na mě koukaly, těch ručiček, které tiskly ty mé. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bychom se jí mohli vzdát, kdyby to špatně dopadlo. Od první chvíle byla prostě MOJE!

A tak to je. Ať už se ve vašem bříšku bude schovávat kdokoli, až ho poprvé uvidíte, bude vám úplně jedno, jestli je to ONA, nebo ON, protože od prvního okamžiku budete vědět, že je hlavně VÁŠ. A to pouto už nikdo nevezme.

Žádné komentáře:

Okomentovat