pondělí 25. dubna 2016

Čtyři roky (ne)kontaktního rodičovství

Když jsem čekala Marušku, rozhodně jsem neplánovala být kontaktním rodičem. Vlastně mi ten pojem nic moc neříkal, setkala jsem se s ním blíže až byla Maru na světě. Nerada se někam škatulkuji a už vůbec se neupínám na konkrétní výchovné směry. Ale když jsem si četla o kontaktním rodičovství, tak si říkám: "Joo, to jsem přesně já!"


Budou rozmazlené... V posteli je budeš mít ještě v pubertě... Já bych takto svému dítěti neotročila... Nikdy se neosamostatní... To je opičí láska... Budeš je mít furt na krku... 

A co říkali vám? :-)

Maruška byla nedonošeňátko a první dva týdny života jsme si kontaktu moc neužily, protože jsou v porodnici (a na nedonošeneckém echt) přísná pravidla a já byla i tak vyklepaná, že jsem si nedovolila "experimentovat". Když jsme potom přišly domů, tak jsme si to co nejvíc vynahrazovaly. Měla jsem koupenou manduku, spaly jsme spolu v posteli... Bylo pro mě fascinující, jak najednou dokáže naběhnout instinkt a i když spíte, vnímáte každé nadechnutí, jak vedle vás leží, slyšíte i to nejtenčí zaplakání. Přesto jsem ale nechtěla ponechat postýlku prázdnou, takže jsem Marušku učila, aby v postýlce uměla sama spát - protože - děti přece do postýlky patří, nebo ne? Občas usnula, občas ne, přišlo období, kdy mě nonstop potřebovala, kdy potřebovala mít moji ruku přes oči, potřebovala si s ní půl hodiny houpat... A já pořád vymýšlela způsoby, jak ji uspat. Nakonec jsme se ustálily na uspání u mě v posteli a přenesení do její postýlky a časem už u mě zůstala úplně. A bylo nám nejlépe.



Když bylo Marušce asi sedm měsíců, nastala u ní separační úzkost a ta jí přetrvávala až do narození Darinky (takže jejich 14 měsíců). Bylo to náročné. Mazlit, nemazlit, nosit, nenosit? Ze všech stran slyšíte, jak si ji rozmazlíte... Když jsme byli v roce na sraze maminek se stejně starými dětmi, byla naše Maru jediná, která pořád seděla na klíně a odmítala postýlku. Takže večery trávila s námi dospělými, zatímco ostatní děti spaly v postýlkách. Tehdy asi ve mně hlodaly největší pochybnosti, jestli jednou bude vše tak jak má. Ale jak to má vlastně být?


Když jsem zjistila, že jsem po druhé těhotná, bylo Marušce půl roku a já jsem si vůbec neuměla představit, jak to zvládnu. Jak zvládnu všechny ty uspávací rituály, separační úzkostí a kdo ví co. A hlavně dvě děti.

Zatímco jsem byla v porodnici, Maruška byla s mojí mámou a manželem. A na mě si ani nevzpomněla. Ten můj malý mamánek měl radost z pěkných prázdnin a nového dobrodružství s babičkou. Od chvíle, co byla Darinka doma, se stala Maru velkou ségrou a postupně se naprosto osamostatnila. Svůj zájem přemístila na Darinku. Veškeré předchozí obavy byly zbytečné.

I táta mazlí. A rád :-)

S druhým dítětem už jsem byla mnohem vyrovnanější, věděla jsem, do čeho jdu a že ne všechny rady, které vám někdo dává, jsou správné. A tak jak se mi nejvíc osvědčilo u Marušky, s Darinkou jsem šla na jisto "do kontaktu". Naslouchala jsem potřebám Darinky, kojila ji, jak si řekla, první tři měsíce se necítila dobře v kočárku, takže jsem převážně nosila, spinkala v pelíšku, který mi přijde mnohem lepší než tvrdá matrace, protože dítě krásně "obejme" a to se cítí spokojeně jako u mámy v bříšku.

Dara byla své první tři měsíce ukázkový typ miminka, které potřebuje "čtvrtý trimestr" a uvítala vše, co jí nahrazovalo pobyt v bříšku. Po třetím měsíci už se konečně oficiálně "vylodila" a začala poznávat svět. Byla o poznání klidnější a vyrovnanější miminko. Nemůžu posoudit, zda to bylo kontaktním přístupem, tím, že jsem byla i já vyrovnanější, nebo prostě proto, že je klidnější povaha, nejspíš kombinace všeho. Ale jedno vím s jistotou - na každý problém pomohlo pomazlení, důvěra a pocit, že je o koho se (doslova) opřít.

V 18 měsících měla Darinka vlnu separační úzkosti a krátce po večerním uspání začala plakat a neustala, dokud jsem si k ní nelehla a nezůstala u ní. Hlídala si každý můj pohyb a i po hodině, co jsem u ní ležela, se dokázala rozplakat, když jsem si chtěla jen odskočit na záchod. Pro mě to byla muka, jsem noční pták, zvyklá vše obstarat po večerech a najednou to nešlo. Prádlo nevyžehlené, vlasy neumyté, všude binec. Trvalo to několik týdnů. Co teď s tím? Vyplakat, všechno odložit a být s ní? Radila jsem se na mateřském fóru, v okolí, většinová reakce byla jasná: Vyplakat, jinak vám bude řvát až do puberty!

Vyplakat jsem holky nechala asi dvakrát a pokaždé mi to rvalo srdce a i přes všechny ty rady jsem se rozhodla, že to nejdřív zkusím "po dobrém" a snažila jsem se Darince naplnit to, o co si žádala. Večery jsem překopala, když nebylo nic podstatného na práci, šla jsem si lehnout s ní. Když bylo potřeba něco, co se nedalo udělat přes den, brávala jsem Darinku k sobě a koukala na mě při práci, šla spát později. Když jsem se sama srovnala se situací, řešila to s chladnou hlavou a opět se snažila situaci vyřešit kontaktem a svou náručí, Darinka se do týdne vrátila do starých kolejí a začala spát zase celou noc a já se vrátila ke svému "nočnímu životu"...



Za ty 4 roky jsem se přesvědčila, že...

... je hloupost, že dítě rozmazlíte kontaktem, stejně jako vím, že osamocené dítě neznamená samostatné dítě.

... na každou bolístku pomůže pohlazení od maminky. Rostoucí zuby, špatné sny... Vše se snáší líp, když se při tom dítě může přitulit k mamince.

... dítě nechce, abyste mu otročila, ale první roky svého života se musí všem věcem na světě naučit, je to pro něj těžké a vy jste pro něj dočasně jeho oči, ruce, nohy, rozum... ale hlavně láska a člověk, kterému bezmezně důvěřuje. Každý den, když jsem vyčerpaná a přeju si, ať už holky vyrostou, si opakuji tohle: Na světě spolu budeme dalších několik desítek let. Ale jsou jen zhruba 3 roky, kdy tu můžu být pro ně opravdu každý okamžik a než čím dál víc začnu slýchat: Mami, já to udělám sama, teď tě nepotřebuji!

... vám dítě visí na krku znamená jediné - jste pro něj vzorem, chce se od vás učit a cítí se ve vaší blízkosti bezpečně.

... pokud své dítě milujete takové jaké je, nesnažíte se ho neustále přetvářet k obrazu svému a umíte mu naslouchat, i když jsou mu teprve dva a jeho názory se mohou zdát malicherné, učíte ho zdravému sebevědomí a sebelásce, bez kterých se šťastný život neobejde.

... a že do puberty přetrvá (doufejme) jen vzájemná láska :-) Důvod, proč jsem tento článek začala psát, byl významný mezník, který se u nás udál. Holky mají nový pokojíček, nové postýlky a už je to dva týdny, co opustily mou postel. Když jsem se někomu zmínila, že mám u sebe ještě 3,5 letou Marušku, slyšela jsem nonstop onu typickou větu: "Budou s tebou spát do puberty!" A nebude :-) Myslím, že jsme všechny tři vycítily, že už je nám v posteli těsno. A zatímco já je ještě s nostalgií přemlouvala, jestli ještě aspoň jednu noc nechtějí spát se mnou, ony si vzaly svoje plyšáky, deky a zavrtaly se do nových postýlek. Nad ránem se chodí ke mně pomazlit a je nám krásně :-) Plynule, bez stresu a zbytečných slziček.

Mamiii, mě už bolí nožičky!


I když je tento můj text o kontaktním rodičovství, pevně doufám, že jste se v něm našli i vy ostatní, kteří třeba nejste fandy společného spaní v posteli, dítě nenosíte... Každý výchovu dětí vnímáme jinak a i o tom by měl tento článek být. Jak už jsem psala na začátku, nemám ráda škatulkování, každý jsme originál a neexistuje jediný správný výchovný směr. Některé děti bývají nekontaktní, stejně jako  je rodič, který má rád pohodlí vlastní postele. Jsou rodiče, kteří vyznávají mnohem více kontaktu, než jaký dopřávám svým dětem já a nenajdete u nich ani kočárek, ani postýlku. Rodiče, kteří...

Důležité je si věřit a cítit se dobře v tom, co děláte, bez ohledu na to, co říká okolí. Pokud jste spokojení vy i miminko, to co děláte, děláte dobře. A když máte pocit, že něco děláte špatně, tak pamatujte, že chybami se člověk učí!

Rodičovství zdar! :-)

A když zapomenete nosítko, postačí mikiny... :-)







1 komentář:

  1. Tak pod ten poslední odstavec bych se podepsala.
    A zdar, zdar, zdar!

    OdpovědětVymazat