sobota 13. února 2016

U doktorky...

Jedna obyčejná návštěva u dětské lékařky a tolik zážitků...

A stačilo jen, aby Adámek neopatrně šlápl do sněhem přikryté hromádky od psíka, aniž by si toho maminka včas všimla. A pak vejít do přetopené narvané čekárny, kde postupně roztávalo to, co ovlivnilo celou dobu čekání. Po zjištění kontaminace jsem zvolila taktiku: „Ten puch není od nás“. Byl to trošku risk, protože to bylo nejen cítit, ale i vidět – a to ze všech úhlů i vzdáleností, které čekárna nabízela. Hromádku na cestě zanechal nejspíš bernardýn nebo kůň. Adámkovu otázku, co to tady smrdí, jsem odbyla tím, že je to asi zvenku a ukázala jsem na zavřené okno.
Abych trochu odlehčila hustou a lehce zamořenou atmosféru, vytáhla jsem z kabelky knížku: V našem lese a s Adámkem jsme si prohlíželi. Narazili jsme na stránku s lesními plody a Adámek při pohledu na ostružiny vykřikl: „Jé, maminko, šišky! Upečeš nám zase šiškový koláč?“ Než jsem se zmohla na odpověď, vykoukla sestřička:
„Adámku, tak pojď“ a já nedostala prostor obhájit si svůj jahodovo-ostružinový koláč, který je výborný a vůbec ničím šišky nepřipomíná.
„Adámku zuj si botky“, řekla jsem důrazně.
„Ne, ne, tady u nás se nezouváme“, povídá sestřička.
Bezva, pomyslela jsem si. Už tak nevím, co doktorce říct, protože Adámek se v čekárně zázračně uzdravil, odešla rýma, kašel i teplota a dokonce mu zčervenala líčka. A ještě vysvětlovat ty boty...
„Ale, my bychom se přeci jen zuli, jsme tak zvyklí“, zablekotala jsem něco v tom stylu a sundala Adámkovi zahnojené boty a kopla je do nejvzdálenějšího rohu.

Nakonec jsme to ustáli s hrdostí. Ale čekám, že příště bude cedule už na dveřích čekárny: Zouvejte se, prosím, a  boty nechte venku....
Za odměnu a statečnost jsme si koupili kafe, salko a Adámek si vybral figurky lesních zvířátek – lišku a kolouška...

A jdeme domů.... Upéct si šiškový koláč..

Doma nás vítal Robinek, který se naučil nové slůvko... Jelen... Umí máma, táta a jelen...

No nic uvařím si čaj z jehličí a po obědě si půjdu lehnout s dětmi... 

Anička

1 komentář:

  1. Musím říct, že to čtu již podruhé a stejně se u toho pořád směju ;) Opravdu ze života :)

    OdpovědětVymazat