pátek 12. února 2016

O křehkosti života

Když jsme se minulé pondělí vraceli z dovolené, plní nové energie a dobré nálady, přemýšlela jsem v autě o novém veselém článku o našem „relaxu“.
„…po mnoha hodinách příprav, balení a úklidu jsem se s napůl oblečenými dětmi, zpocená až na zadku, dovlekla k autu, manžel po mnoha hodinách relaxu, teda ehm, přípravy na hodinové řízení, sešel dolů, otevřel dveře auta a prohlásil, že ho ještě musí vysát...“
„...po pěti minutách jízdy začíná svítit červená kontrolka, že je něco špatně. Nepřekvapuje mě to, naše auto mě ještě ani jednou nedovezlo k porodu a ani na jedné dovolené si nenechalo ujít návštěvu servisu.“
„...že cizí děti jsou cizí, si zjevně uvědomujeme pouze my, když mi na klíně přistává cizí holčička a ujídá z talíře večeři...“
Přijíždíme domů, vybaluji tašky, holky si hrají v pokojíčku a do toho zvoní telefon.
Jsou chvíle, kdy se zastaví čas. Kdy luxusní hotel s vířivkou ztratí všechny hvězdičky, kdy prstýnek s diamantem ztratí svůj lesk, kdy nový objektiv je pouhým kusem skla a všechna ta umělá radost ze zdánlivě velkých věcí je pryč. Je úplně jedno, jestli máte nádvahu, beďar na čele a že vám dítě zase nedovolilo spát.
Všechno před očima se mi přehrává zpomaleně. Slzy mi tečou po tváři, nejsem schopná myslet. Klepu se, v hlavě mám prázdno a nemůžu se nadechnout. Přibíhá ke mně Darinka, zaboří do mě svůj upřímný pohled, obejme mě a začne mě hladit po zádech. „Maminko, čo je ti?“
Podívám se do jejích nevinných očí a její prsty mi stírají slzy z tváře. Nejsem schopná slova, odpovědi, ale holky jako by pochopily. Objímají mne a milují. Jsou hodné, tiše si hrají a já ve svém zpomaleném světě vnímám smysl života. Ty malé okamžiky, které ho naplňují po okraj. Ty malé a zdánlivě nanicovaté okamžiky, které mají ten největší smysl a význam.
Chvilky něžného i bouřlivého sesterství. Chvilky, kdy Darinka najde chlup na podlaze a zdlouhavě si ho prohlíží. Chvilky, kdy Maruška objímá našeho kocoura a pasuje ho na svého bratra, zatímco jí tlapkou dělá krvavý šrám na tváři. Chvilky, kdy prostě jenom jsme.
Spolu.
Na ničem jiném v životě nezáleží.
To pondělí mi zemřela babička. Byly jsme si možná vždy víc vzdálené než blízké, možná byla vždy víc přísná než rozmazlující. Možná naše cesty k sobě byly spíš složité než jednoduché. Ale když se vám čas zastaví, když víte, že už si nikdy neřeknete: „Jak se máš?“ a „Mám tě ráda.“ , najednou si uvědomíte, kolik blízkých, rozmazlujících a nekomplikovaných chvil jste spolu zažily. Kolik takových chvil jste ve stresu, shonu, zlobě, nebo prostě jen tak odsunuly někam do pozadí. A teď jsou to jediné chvíle, které vám s hřejivým pocitem zůstaly.
A já vím, že chci, aby mě život hřál. A žít z těch nádherných chvil.
Z těch, kdy jsme spolu a prohlížíme si třeba chlup na podlaze.

Žádné komentáře:

Okomentovat