sobota 21. listopadu 2015

Mini mimi - Mě se to netýká!

Moc osobnějších textů tady nepřidávám, ale v úterý jsem vám psala, že se slaví Mezinárodní den předčasně narozených dětí, který jsme slavili i my, tak si musím trochu zavzpomínat, postesknout, zanadávat a rozněžnit se :-)

Bude to brzy tři a půl roku, co se naše rodina rozrostla o třetího člena, Marušku. Termín jsem měla 7. července 2012 a ani ve snu by mě nenapadlo, že se staneme rodiči mnohem dřív. Těhotenství jsem si užívala plnými doušky. Od 3. měsíce jsem skončila v práci a měla před sebou 6 měsíců koukání na filmy, chození po kavárnách s kamarádkami a s hafanem na túry po Prokopském údolí. V dubnu nás čekala svatba s bříškem a pak už jen těšení na vysněnou holčičku. Jako prvorodička jsem měla vše zodpovědně (hystericky :D ) nakoupeno -  jako kdybychom očekávali paterčata, vytisknutý seznam do porodnice, v krabicích nábytek do pokojíčku a v garáži kočár, ale z krabic a tašek jsem měla plány vytáhnout vše až před termínem. Měla jsem za sebou schůzky s dulou a domluvenou její asistenci u porodu. Nakoupený maliník, lněné semínko a chystala jsem se cvičit s epi-nem... Předčasný porod, ne, děkuji, ale to se mě netýká...

Člověk míní, život mění.


Byla půlka května a mně začali poslíčci, ale tak nějak jinak. Při každé aktivitě. Šupajdila jsem k doktorovi, ale neshledal nic divného. Za pár dní, v pátek, jsem šla na běžnou kontrolu, to už jsem měla bolesti skoro celý den, ale na monitoru se nic neobjevovalo a nález žádný. Prý se nic nechystá a vnímám jen citlivěji poslíčky. Tak jsem šla domů, sobotu jsme prožili aktivně a zkrášlovali domeček, v noci jsem myslela, že se do rána musím nutně rozpůlit, ale nic... Tak utíkala neděle, byla jsem ospalá, tak jsem brouzdala po netu, koukala na filmy. Večer se bolesti velmi zmírnily, ale za to přišla jejich pravidelnost. Byla jsem až nezvykle klidná, ale kámošky mě vyhecovaly, ať raději jedu do porodnice... 

A teď přichází ta "veselá" část, aneb realita pražských porodnic. Byla noc a nám jel poslední autobus směrem k nejbližší porodnici - auto jsme měli v servise. V Praze se musíte registrovat už ve 14. týdnu, kde chcete rodit, ale protože jsem byla teprve 34. týden, oficiálně jsem ještě nebyla do porodnice převzatá, takže jsme jeli na gynekologii, která nám byla nejblíž. V nemocnici se mi dostalo "milého" přivítání, že nejsem registrovaná, a tak tam nemám co dělat.... Ale po přemlouvání mě teda napojili na monitor s tím, že mám jenom poslíčky a mám být v klidu. Lékařka mě rutinně vzala ještě na vyšetření, samozřejmě nezapomněla dodat, jak je zdržuju. Nicméně po vyšetření bylo jasné, že se rozjíždí porod, protože jsem se začala otvírat. Teď to bude ještě veselejší :-) Poslali mě MHD do "mojí" porodnice, papíry mi nedali, že si mě vyšetří v Podolí... Než jsem tam dojela, porod už se definitivně rozjel, takže mě rovnou ubytovali, dali kapačku s magneziem, kdyby se to ještě chtělo zklidnit a čekalo se. Ranní monitor vypadal dobře, ale při snídani mi praskla voda a bylo definitivně rozhodnuto.


Maruška se narodila za 4 hodiny po prospaném porodu, s mírou 2330g a 45cm. Dýchala sama, akorát neměla vyvinutý sací reflex, takže jsme bojovaly s pitím, dostávala stříkačkou, ale dusila se u toho. První den byla na vyhřátí v inkubátoru. 

V porodnici jsme strávily 2 týdny. 4 dny jsem byla na jiném oddělení, potom nás naštěstí daly k sobě, ale moje radost trvala jen jednu noc, kdy mi Marušku zase odvezli nasvítit kvůli žloutence a když mi ji vrátili, tak jsme řešili podezření na Downův syndrom, protože měla specifický tvar očí a při porodu krátký pupečník, což by mohlo ukazovat na genetickou vadu. Nastalo nekonečných 5 dní čekání na výsledky genetických testů. Poslední den našeho pobytu byl tak ve znamení nervozity, všechny mámy okolo propustili hned ráno a my jsme čekali na výsledky, které naštěstí dopadly dobře. Když jsem se odpoledne při odjezdu ptala, proč nás nemohli propustit ráno a výsledky zavolat (kompletní vyšetření nám stejně zaslali poštou až za několik týdnů), bylo mi řečeno, že je to tím, kdybychom se chtěli postiženého dítěte zříct, mohly bychom ji v porodnici nechat (a tvářit se, jako že se nikdy nenarodila?). To mě dostalo do kolen, neuměla jsem si představit, že bych to maličké stvoření ještě někdy dala z ruky.

První procházka, Maruška se v kočárku skoro ztratila :-)

Po dvou týdnech doma to byl docela šok, manžel s mojí mamkou všechno nachystali, udělali pokojíček, vyžehlili oblečení, nastrojili postýlku a já po té době mezi 4 stěnami měla první úzkost. Najednou jako by můj dům nebyl můj dům, všechno bylo jinak, nové a to sžívání bylo docela složité.
Do toho boj s kojením - odsávání, vážení, probouzení spícího mrněte, dokrmování lahví... A po týdnu doma další rána, Marušce se v tříslech udělala boule. Měli jsme dvě obrovské štěstí, kdy mi dětská lékařka do telefonu řekla, že kýla je běžná a mám kontrolovat, zda nemění barvu, jinak že to nebude nic vážného a máme se stavit, až pojedeme kolem. Jeli jsme raději hned a to už kroutila hlavou a raději nás odeslala na chirurgii. Tam mladý doktor zkonstatoval, že to buď samo zmizí, nebo to časem vyřešíme zákrokem, v tu chvíli tam vešel starší lékař, který se nad Maru sklonil, spráskl ruce a honem žádanka do Motola, vypadalo to na uskřinutý vaječník. A tuto diagnózu nám také potvrdili, takže za pár hodin musela Maruška na sál. To měla pouhých 2,7kg a sestřička si dělala srandu, že má menší nožičku než její kočka. Vaječník jí zachránili, všechno dobře dopadlo, až na malou jizvu a že jsem stresem přišla už tak bídně rozjetou laktaci. Nebýt štěstí, že jsem poslechla intuici a že šel okolo zkušenější lékař, vaječník by jí museli vzít. Zákrok byl opravdu za 5 minut 12.

3 týdenní Maruška po operaci :(

Později jsme ještě bojovali s nadměrným svalovým napětím, zvýšenou dráždivostí a taky s jídlem. V tu dobu jsem si možná ani neuvědomovala, jak náročné to bylo, spíš jsem obviňovala sebe, že mě ta péče o dítě tak zmáhá, protože my jsme si urazily "s nedonošeností" jen malý kousek cesty a problémů oproti miminkům, která přišla na svět (třeba jen o 2 týdny) dřív. První půl rok s Maruškou jsem vařila naprosto s odporem, nestíhala pořádně uklidit a zapnout vysavač? Maru díky dráždivosti rozhodilo i zašustění sáčkem... 

Když se pak za rok narodila donošená Darinka, teprve jsem si uvědomila, jak to bylo s Maruškou náročné. Najednou mi dali na hruď 3,5kg uzlíček a už mi ho nikdo neodnesl, Darinka se přisála a sála až do 8 měsíců. Miminko, které kam člověk položil, tam ho spící našel, s normálním vývojem, bez strašení, že je každou chvílí něco v nepořádku. Doma jsme mohly pracovat se sbíječkou a Daru to neprobralo. Jen těhotenství bylo už plné strachu, jestli to a tamto píchnutí zase nerozjede porod, ale zvládly jsme to dotáhnout do zdárného konce. Jen ta závěrečná fáze porodu byla teda příjemnější s 2kg drobečkem, než 3,5kg melounkem :D 

Kromě náročnějšího startu je Maruška úplně zdravá a nedonošenost na ní nepoznáte, tak jak se rychle drala na svět, tak s takovou akčností žije celý svůj život, všude je jí plno, všude spěchá, všechno musí vědět, znát a okecat, je to naše šikulka :-)


Anežka

Žádné komentáře:

Okomentovat