pátek 2. října 2015

Jeden takový večer

Musím se pousmát nad tím, jak u nás probíhají některé večery. Děti, které jakoby tušily, že už za chvilku začne to otravné kolečko – večeře, cákycáky a nyny, jsou najednou neskutečná zlatíčka. Adámek nestrká Robinka, Robinek mu nebere hračky. Autíčka si podávají a společně pracují na něčem, co jsem sice nerozkódovala, ale bylo to roztomilé. A když si Adámek vzal knížku a řekl, Pojď, Lobinku, budeme si číst, tak jsem skoro odsouhlasila Adámkův nápad, že „dneska se spinkat nebude“. Ale šlo se. Děti potřebují spinkat. A maminky potřebují trošku klidu. Ukládám je do postýlek. Potichoučku, po špičkách míjím jejich postýlky, opatrně sejdu po schůdkách. Zhasnu. Dávám si záležet, aby i to zhasnutí bylo co nejtišší. Spinkají. Mé kroky získávají jistotu a důraz a s oddychem se jdu vítězoslavně uvelebit. …. Opatrně si sedám na kraj gauče – tam to nejmíň vrže a praská. Když tu najednou pod sebou ucítím něco tvrdého: „FIRE, FIRE, FIRE!!!! HUU HUU HUU“ Malý obývák se v tu ránu změní v hasičskou zbrojnici…. A já mám možnost minimálně další hodinku rozvíjet vztah se svými nespícími dětmi, které toto braly jako signál k tomu, že spinkání skončilo a budeme si hrát a také přemýšlet o tom, kam to autíčko schovat, aby ho už NIKDY NIKDO nenašel.

Přeji krásný den, Anička :-) 


Žádné komentáře:

Okomentovat