Musím se pousmát nad tím, jak u nás probíhají některé večery.
Děti, které jakoby tušily, že už za chvilku začne to otravné kolečko –
večeře, cákycáky a nyny, jsou najednou neskutečná zlatíčka. Adámek nestrká
Robinka, Robinek mu nebere hračky. Autíčka si podávají a společně pracují na
něčem, co jsem sice nerozkódovala, ale bylo to roztomilé. A když si Adámek vzal
knížku a řekl, Pojď, Lobinku, budeme si číst, tak jsem skoro odsouhlasila
Adámkův nápad, že „dneska se spinkat
nebude“. Ale šlo se. Děti potřebují spinkat. A maminky potřebují trošku
klidu. Ukládám je do postýlek. Potichoučku, po špičkách míjím jejich postýlky,
opatrně sejdu po schůdkách. Zhasnu. Dávám si záležet, aby i to zhasnutí bylo co
nejtišší. Spinkají. Mé
kroky získávají jistotu a důraz a s oddychem se jdu vítězoslavně uvelebit.
…. Opatrně si sedám na kraj gauče – tam to nejmíň vrže a praská. Když tu najednou
pod sebou ucítím něco tvrdého: „FIRE, FIRE, FIRE!!!! HUU HUU HUU“ Malý obývák
se v tu ránu změní v hasičskou zbrojnici…. A já mám možnost minimálně další
hodinku rozvíjet vztah se svými nespícími dětmi, které toto braly jako signál k tomu,
že spinkání skončilo a budeme si hrát a také přemýšlet o tom, kam to autíčko schovat,
aby ho už NIKDY NIKDO nenašel.
Přeji krásný den, Anička :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat