pátek 18. září 2015

Jdeme ven

Je neskutečné, co všechno se může stát 10 min před odchodem z domu. Adam zakopne a spadne, nejde utišit. Přebalený Robin má v plínce nadílku, která prosakuje přes nažehlenou nedělní soupravičku. Převlíknu ho, u toho se poblinká. Převlíknu ho.  Všimnu si, že ohodil i mě. Převlíknu se. Adámek si vzpomene, že se dostatečně nenajedl, chce jíst i pít. Ušpiní si košili. Převlíknu ho. Nachystám větší svačinu. Nemůžu najít peněženku. Proběhne lehká výměna názorů mezi mnou a manželem. Adam chce na nočník. Netrefí se a je potřeba ho převlíknout a utřít to kolem. Robin řve. Hledáme dudlík. Mezitím mi Adámek vyházel všechno z tašky. Dám to zpět. Kopnu do sebe studené kafe. Jdeme. Konečně jsme u auta, manžel dává řvoucího Robina dovnitř a bojuje se vztekajícím Adamem, který si chtěl vzít s sebou kyblík s pískem. Nemůžu najít klíče, horečně prohledávám kapsy, kabelky, bundy. Nakonec nacházím, zamknu, nasednu. Zapomněla jsem na dudlík. Rychle se pro něj vracím. Robinek usnul, Adámek se uklidnil a my mlčky jedeme…..Tak jsme tu.. Nasadit úsměv, prohrábnout vlasy, utřít usoplené děti, zamaskovat fleky na oblečení a tvářit se svěže jako himalájský vánek….Nemusí přece každý vědět, že to někdy fakt nezvládáme...


Toto je taková minivzpomínka, jak to u nás vypadalo před pár měsíci. Dnes už je to naštěstí lepší a já si většinou stihnu kafe vypít ještě teplé. Někdy si říkám, že všechno vypadá jinak než ve skutečnosti může být... Pokud někdy přijdete na návštěvu a chtěli byste během pár minut poznat, jací doopravdy jsme, přijďte o něco dřív. Zažijete dávku lidskosti. 

Krásný pátek, Anička J

Žádné komentáře:

Okomentovat