neděle 28. června 2015

Teče mi do bot, já nejsem robot!

"Na lince špinavé nádobí, pod stolem rozdrobený rohlík. Večer ještě budu muset vytřít." Honí se mi hlavou, zatímco Jana vypráví o svých úspěších, vrátila se zpět do pracovního procesu hned po šestinedělí. Linda ji přeruší a chlubí se, jaký výborný tříchodový oběd uvařila, vyplela zahrádku a ještě si stihla zajet za cvičit. Jen já se za sebe stydím. Nastane trapná chvíle ticha. Asi bych měla něco říct. Ale Jana mě předběhne. "Včera mi ujely nervy." Vyhrknou jí slzy. "Malý dělal drahoty s jídlem a já na něj začala šíleně křičet." Uleví se mi. "Mně se to stalo dnes. Maruška zase odmítala jíst a jak se vzpírala, převrhla celou misku s mrkví na zeď." Soucitně se na sebe díváme. Linda jen pokrčí rameny. 

...

Vztek matek. Něco společensky nepřípustného, něco, o čem se bojíte mluvit nahlas. O čem se bojíte někdy i přemýšlet. Jsem špatná máma, když křičím a nedejbože dítě plácnu?


O tom, jak má mateřství vypadat, jsem měla načteno dostatek. Ty matky, které neodpovídaly usměvavým načesaným vyretušovaným modelkám z mateřských časopisů, jsem jednoduše řadila do pomyslené složky "neschopné" a dušovala se, že taková nebudu. Hmmm.

Křičela jsem na miminko jednou a vytrestala tím nejvíc sebe, výčitky svědomí mě neopouštěly několik týdnů, zatímco miminko už za pár minut nevědělo, že se něco stalo. Ale co teprve batole? To, které už vám rozumí, ale přesto neposlechne. To, které se uprostřed obchodu začne válet a křičet, že chce rohlík. To, které místo spánku skáče po posteli, po vás... Jak zachovat chladnou hlavu?


Maruška měla období negativismu, Darince rostly zuby. Večer jsem ležela v posteli, zpívala jim, povídala pohádky a ony se neustále převalovaly, ocucávaly si ruce, hrály si s peřinou, povídaly, brečely, kňouraly, chtěly pití, chtěly dudlík... Trvalo to už asi měsíc, večer co večer a já čekala, kdy ve mně ta atomovka bouchne. Měl jsem takový vztek. Takový VZTEK. VZTEK!!! A sto chutí je obě seřezat. Zalézt si pod peřinu a chvíli je neslyšet. Pořídit si chůvu a jít do od rána do večera do práce. Poslat je na druhý konec Světa. Sotva usnuly, přišel manžel a chtěl, abychom se spolu koukli na film. Místo toho jsem si páru upustila na něm, pohádali jsme se, nebo jsem se rozbrečela. Co je špatně? Proč ty děti tak zlobí?!


A onoho jednoho kritického večera, kdy už jsem se bála o své duševní zdraví, jsem si začala googlit. Téma: Vztek matek.

Byla jsem překvapená, kolik mi toho vyběhlo! Četla jsem, četla a četla. A uvědomila jsem si, co je špatně.

Každý večer jsem chodila uspávat děti s plánem, co všechno udělám, až usnou. Osprchuju se, vyžehlím, přečtu si knížku. Když nešlo uspávání podle plánů, tak jsem byla nervózní  a nervní, že nestíhám vše, co jsem chtěla, žehlit budu do dvou do rána, na knížku nezbude energie a až vlezu do sprchy, určitě některá z nich začne brečet.

Najednou jsem pochopila, že problém není v dětech, ale ve mně. Ony nezlobí, a proto jsem vzteklá. Já jsem vzteklá, a proto ony zlobí. Pojmenování problému je nejlepší klíč k úspěchu. Teď už jen na sobě pracovat!

Než jsem šla děti uspávat, všechny povinnosti jsem dala do jednoho "pytle" a ten pytel nechala někde na chodbě při cestě do ložnice. Ono to nehoří. Když nestihnu vyžehlit vše, přežehlím ráno jen triko manželovi do práce. Když si nestihnu přečíst knížku večer, můžu si ji přečíst po obědě. Uspávala jsem děti vyrovnaná. Klidná. Bez nervů a koukání na hodinky. Usnuly skoro hned.

Je důležité si říct, že vztek není nic nenormálního. Od matek se očekává, že budou usměvavé a vše zvládat s grácií, ale to je nereálné. Nejsou z nás chodící roboti bez emocí. Výchova dítěte je náročnější, než si kdokoli z nás uměl představit. Je před námi velká zodpovědnost, dát dítěti do života to nejlepší. Nebojte se své emoce projevit. Mluvit o nich. Uvidíte, že zjistíte, že na to nejste samy.

Jeden z článků, který jsem na toto téma četla, bylo o matkách tyrankách, přičemž tam mimo jiné bylo zmíněno, že často dítěti ublíží matka, která ho miluje a položila by za něj život. Jenže v sobě tak dlouho mísí vztek, trápení, únavu, vyčerpání, až jednoho dne to nevydrží a zažene to do extrému.

Někdy stačí málo. Nemáte hlídání, s partnerem to neklape, dítě je náročnější povahy, chybí vám kontakt s dospělými, máte spánkový deficit. Lidově řečeno jste "na nervy" a vztek je na světě. Čím víc ho potlačujete, tím roste až jednoho dne pohár přeteče. 

Jak tedy vztek zvládat? 

Jak už jsem psala výš, nejdůležitější je pojmenovat příčinu svého vzteku, popřemýšlet nad tím, co nás stresuje, nervuje a začít s tím pracovat. Nehledejte problém vždy jen tam, odkud to vypadá, že vzniká, často je to jen příčina a problém je úplně někde jinde.

Povídejte si o svých emocích. S manželem, kamarádkou nebo na mateřských diskuzích. Sdílená starost je poloviční starost. Taky zjistíte, kolik lidí řeší podobné či stejné problémy. Nebuďte na to sama.

Udělejte si čas na sebe. Žádná z nás není robot, který zvládá neustálý nápor rodinných povinností. I když jste teď především matka, pořád jste i žena, manželka, kamarádka, sportovkyně, milovnice kávy... Udělejte si volnou chvíli jen pro sebe a přestaňte hledat výmluvy, proč to nejde. I půl hodina ve vaně, bez asistence dětí, dodá spoustu energie. Nebojte se požádat o pomoc okolí, často překvapí i lidé, od kterých to nečekáte. A pořád existuje placené hlídání. (Placený úklid, placené žehlení - i to vám uleví).

 Naučte se slevit ze svých nároků. Máte v plánu uvařit tříchodový oběd a už předem víte, že to zase bude stres, dítě má dnes špatnou náladu - uvařte si minutku, objednejte pizzu, svět se nezboří. Ze zásady dítěti nepouštíte pohádky/nedáváte přes den dudlík/nekrmíte sladkostmi/... - je čas dát stranou i zásadovost! Někdy za deset minut klidu stihnete víc než za x hodin nervů.

I přesto všechno z vás pořád není všezvládající robot a i když se můžete sebevíc snažit, emoce žádnou terapií neotupíte. Občas ten vztek stejně přijde. Je to normální!

Když cítíte, že na vás jde vlna vzteku, naštvání, pomáhá někomu napočítat do tří, do pěti, do deseti, abyste nejednala s horkou hlavou. Jindy pomůže dítě odložit do bezpečí a jít se vydýchat, vykřičet či do něčeho bouchnout do vedlejší místnosti.

A když už dojde na samotný vztek, neberte to jako selhání. Křičela jste, stalo se. Důležité je umět se omluvit a hlavně dítěti vysvětlit, proč jste jednala, jak jste jednala. Samo dítě zná vztek u sebe (někdy až moc dobře) a rodič by mu měl jít příkladem, jak ono samo má svůj vztek pochopit a zvládnout, když to nezvládne máma ani táta?


Při svém hledání jsem narazila dokonce na kurzy - workshopy na téma Vztek matek (bohužel již neaktuální, ale s kontakty) http://www.terraweb.cz/news/37/91/Vztek-matek což dokazuje, že to není nijak výjimečné téma.

A snad se autorka nebude zlobit za zveřejnění, ale maminka z blogu Krkavčí matka měla zrovna k tomuto tématu krásný příspěvek na svém facebooku:


I děti zvládnou pochopit naše emoce,pokud k nim budeme upřímní a otevřeme svá srdce.

...

Linda jen pokrčí rameny. A je tiše. Připadáme si vedle ní provinile. Její Markétka je přesně to dítě, které krásně spí, krásně jí a když bdí, tak se pořád usmívá. Po chvíli ticha rudne. "To já jsem jednou jela autem a malá byla přetažená. Řvala a řvala a řvala. A já řvala taky..."  Ne, nikdy v tom nejsme samy. 










Žádné komentáře:

Okomentovat