čtvrtek 7. května 2015

Když miminko odnesou...

I když už jsou holky větší, ráda se vracím k vzpomínkám, jak jsem je poprvé spatřila. A taky si říkám, zda ty první okamžiky mohly ovlivnit jejich život, respektive náš společný vztah. Některé zdroje dávají nepřetržitému kontaktu po porodu velký význam, jiné zase menší. Naše porodnice si teprve zvykají na automatické přiložení dítěte matce na tělo. Jak to cítíte vy, prožily jste bonding nebo vaše dítě bylo ihned odneseno, váženo, zkoumáno a zabaleno?




Maruška se narodila předčasně, a tak mi ji jen ukázali zabalenou, minutu nechali podržet a odnesli do inkubátoru. Několik hodin jsem k ní vůbec nemohla, dalších nekonečně hodin jsem si ji mohla jen pohladit přes otvory inkubátoru a poprvé jsem si ji mohla pomazlit po více než 24 hodinách. Neměla sací reflex, takže její první kontakt pusinky byl s plastem stříkačky, později silikonem lahve. Putovala z náruče do náruče sester, doktorů, až v poslední řadě ke mně.

Darinka byla v termínu a vše šlo hladce, přirozeně, hned po porodu mi přistála na nahém břiše, přisála se, odnesli ji jen na ošetření a pak už byla pořád MOJE. Krásně sála a byla výhradně v mé náruči.

Začátky s Maruškou byly dost složité. Chybělo jí teplo v bříšku a nejlépe jí bylo v manduce (nosítku). Bez kontaktu byla nervózní a uplakánek. Ke štěstí jí však stačil kdokoli, kdo ji nosil. První půl rok byl dost zvláštní. Čekala jsem takovou tu euforii, jak máte dítě a létáte v oblacích, ale ono se to nedostavilo. Milovala jsem ji, ale zároveň tiše trpěla, dny mi přišly nekonečné. V roce mi neustále visela na nohavici a já se bez ní nemohla nikam hnout. Potom se to zlomilo a z ní se stal úplný opak. Naprosto samostatné a svéhlavé dítě. Miluje lidi a sotva ji někdo na ulici osloví, už se chytá za ruku a odešla by s cizím člověkem i pryč. Pusa a obejmutí je výjimečné. A jestli si má vybrat, zda být s maminkou nebo jet na prázdniny k babičce (či úplně cizím lidem), tak pojede pryč. Ano, vždycky jsem ta, ke které běží s rozbitým kolenem i duševní bolístkou, ale někdy mám pocit, že se mi vzdaluje víc, než je třeba.

Darinka byla úplně jiné miminko. Jednak bylo znát, že se pěkně dopekla a že už byla druhá, všechno bylo jednodušší. Ale co mě překvapilo a překvapovat asi nepřestane, jak od první chvíle poznala, kdo jsem. První tři měsíce naprosto nesnesla, aby ji měl v náruči kdokoli jiný, než já. Když jí byly dva měsíce, byli jsme na dovolené a manžel ji měl pohlídat půl hodiny a ona mu celou půl hodinu řvala jak tur. Potom jsem vešla do dveří, ona na mě ani neviděla a ve vteřině se usmívala. Teď jí budou dva a je to pořád moje pupeční šňůra, pro kterou jsem jediná a jedinečná. I když ráda poznává nové věci a nové lidi, pokud si má vybrat, vždycky je její volbou maminka. Jsem přesvědčená, že je to onou vazbou, kterou nám nikdo nenarušil.

Když jsem poprvé nezažila bonding, nijak mě to nemrzelo. Zatímco ostatní kamarádky si s tím lámaly hlavu a nadávaly na zdravotnictví, já jsem kroutila hlavou a byla ráda za zdravé dítě. Přes nedonošenost nebyl čas řešit "malichernosti", ale zpětně, po druhém porodu, vnímám, jak velkou sílu bonding má a malichernost to není. Je to jedinečný pocit, jak splynout se svým dítětem.

Rozhodně nemůžu říct, že bych holky milovala s rozdílem. Miluju je úplně stejně. Jen mi u Marušky chybí ta úplně první vzpomínka. Ten pocit horkého tělíčka, ta přirozená lidská vůně, ten první oční kontakt, kdy miminko spokojeně zavrní a vy už navěky víte, že vás nic nerozdělí...

Žádné komentáře:

Okomentovat