čtvrtek 30. dubna 2015

Wellness víkend s mrňaty, jazyk sahá po paty

Že mateřská dovolená není dovolená, je všeobecné známý fakt. Na mateřské (a i po dalších nejméně patnáct let), bych však slovo dovolená naprosto vyřadila ze slovníku. Rodinná ...., odpočinková ......., ..... u moře.

Ale stejně se na tu ....... vždycky nechám ukecat. A nejen to. Ještě se naivně těším!


Je ráno. Předpokládaný budíček (píchnutí do oka) v 8:01 se nekoná. Místo toho mě v 10:00 probudí ten divný klid. Děti sbírají síly na cestu a brzký výjezd se odsouvá. Táta už je pár hodin vzhůru a popíjí kafe. Pohoda, pohnu si a vyjedeme na čas. Obleču sebe, děti. Nasnídáme se. Uklidím. Vynesu koše. Zkontroluju okna. Dobalím poslední věci. Snesu tašky k autu. Sbalím příruční tašku. Nachystám pohádky do auta. Je jedenáct. Táta stále popíjí kafe.

Táta vyřizuje pracovní hovor. 

Táta vyřizuje druhý pracovní hovor. 

Táta se sprchuje. 

Táta si dělá druhou snídani. 


Popíjí kafe. 

Vyřizuje pracovní hovor.

Sedíme už hodinu v pokojíčku a koukáme na pohádky. 

Stále koukáme na pohádky. 

Konečně jedeme! Vlastně ne. Táta se zapomněl oholit. Čekáme v autě.

Chystá se první pořádné otestování řidičáku. Dálnice je na to prý ideální.

Při průměrné rychlosti, na českých odstínech šedi, 10-30km/h, se učím testovat brzdu. A když dupnu na plyn, rozhouká se v autě výstraha. Maruška má hlad. Dětská pojistka ji nezajímá. Otevírá dveře při sto třiceti.

Typicky české vepřoknedlozelo. Typicky český smažený sýr. A vývar z bujónu. Vrcholnou gastronomii doplňujeme čokoládovým větrníkem. Přesněji řečeno jedním soustem. Zkvašeným soustem. Když poutám děti do sedaček, na něco šlápnu. Couvám a zase překážka. Když se otočím, stojí za mnou desítka japonských turistů a fotí a fotí. Fotí jak otevírám dveře, fotí děti, fotí jak zapínám dvd. Kdybych je nezačala odhánět, určitě by si i fotili, jak řídím a projíždím republikou. Moc se jim z auta nechtělo :-)

Na hotel přijíždíme v pozdní večer. Marušku jsme cestou vytrousili u našich. Čeká nás řízek velikosti sloního ucha na náš vlčí hlad. A kupa spánku.

Ráno po snídaní vyrážíme na procházku okolo hotelu, za ním jsou kouzelné dřevěné chaloupky, hřiště a zvířátka. No romantika. Zabrousíme i do lesa a táta navrhne, že se projdeme na nedalekou rozhlednu. Když už funíme hodinu do kopce, Darince selhávají nožičky a nese se, zjišťuju, jak daleko že ta rozhledna je. Dozvídám se, že kousek. Jaká vzdálenost je v mužském jazyce kousek?

Ujdeme 3km na sedlo, rozhledna nikde. Jen směrovka 5km tady tudy. Už vím, co je kousek. Pěkná štreka do kopce a výsledek nejistý. Bez pití, jídla, plín a s uraženým manželem se vydáváme zpátky na hotel. Darince mezi tím padají víčka a my procvičujeme svou kreativitu vázáním mikiny a svetru do "ergonomického nosítka". Mám toho plné zuby a manžel se snaží zachránit situaci: "Nefuň, chůze se zátěží je nejlepší spalování kalorií." A tak to zdravé hubnutí oslavíme po návratu pečeným vepřovým kolenem!



V sobotu si jedeme pro Marušku, aby se taky nadýchala čerstvého vzduchu. Sraz je na půli cesty ve vyhlášené restauraci, v růžovém domě.

GPS hlásí, že pro zadanou ulici nemá požadované číslo popisné, vlastně ani žádné jiné číslo. Dobrá, hledáme podle barvy. Vínová, lososová, starorůžová... Dům nikde. Hledáme podle mávající sestry a po půl kilometru chůze, úplně opačným směrem než parkujeme, se konečně shledáváme. I se zbytkem rodiny, dohromady musíme připomínat hejno hladových sarančat. Ahoooj, ahooooj. Jak se máš? Co? Počkej, teď na mě mluví... Kdo mi co říká? Ne. Nevím co jsem chtěla říct. Mamí, já chci čůrat. Koupíš mi zmrzlinu? Ci maťo! Bééééé. Z celé konverzace víme, že jsou všichni zdrávi a živi. Nejmladší členstvo místy živé až moc.

Odpoledne strávíme procházkou v okolí hotelu, zatímco se táta nechává masírovat. Koukáme na ovečky, slepice a pejsky. A kocháme se roztomilými králíčky v rukou předpubertálních holčiček. Maruška mezi ně suverénně naběhne a začne je poučovat, co králíci jedí a ať ji něco okolo králíků naučí. Holky ji vezmou mezi sebe a učí ji. Třeba že tento se jmenuje Kok.t, tento Deb.l chtěl utéct... Jasně. "Neeee, mamiiii, nechciiii, chci si hrát s Kok.tem...!"

U večeře holky naženeme do dětského koutku a užíváme si romantiku posledního večera. Okolní hosté také. Popíjejí, smějí se. A smějí. Maruška se rozhodne večer zpestřit kulturní vložkou. Běh s holým zadkem skrz restauraci a válečný pokřik: "Chci kakaaaaaaat!" 

A ráno se sbalit, zamáčknout slzu, naposledy se nadýchat čerstvého horského vzduchu a vyrazit vstříc pražské džungli. Táta si libuje jak si krásně odpočinul a já jen mlčím a "píšu" si v hlavě seznam, co všechno po příjezdu udělat. Vybalit, vyprat, okoupat, uspat, uklidit.... 












Žádné komentáře:

Okomentovat