neděle 15. března 2015

Nákupy

Řev. Děti jsou vzhůru. To zase bude den. Jak se začne řevem, stojí to za nic. Ne nadarmo se říká, že řev dítěte je nejvíc stresující zvuk. Migréna. To je konec. Už by se mohly dostavit jen "ty" dny a mám to spočítané. I když, horší by bylo, kdyby se nedostavily, ne?!
To už tady před časem bylo. Zničená jednomatka zoufajíc si u doktorky, jak byl ten půl rok s Háďátkem náročný, povzdychne si, že její ratolest holt bude jedináček. V tu chvíli si vzpomene, že už třetí den mešká jindy na hodinu přesná menstruace. No jo a je to tam. Dvě čárky. Tedy, další potomek. O půl roku později stala se ze mě dvojmatka. Pyšná dvojmatka!

Ač někdy...

Migréna, protivné děti. A manžel nutně potřebuje, abych mu pro jeho technické pokusy zašla pro něco do obchodu. Migréna, protivné děti a v případě odmítnutí nevrlý muž? To už by byla trochu silná káva. Nasnídat, obléct a razíme.

"Batůůůžek!" rozbrečí se mé drahé dítě ve chvíli, kdy spěcháme na autobus. Dvouleťákovi neodporujte. Období vzdoru vládne nad vámi! Naštěstí jsem prozřetelně vyhledala tři po sobě jedoucí nízkopodlažní spoje. No stress. Miminčák v kočárku se rozbrečí. "Duduuu!" Je jí teprve rok, ale svou slovní zásobou ovládá celý svět. Ham, dudu, mama, tata. A nejuniversálnější "UÁÁÁ" - celý svět rázem leží u nohou! Běžím schody nahoru v rekordním čase, popadnu hrst dudlíků. Před domem nad naše hlavy připluje mrak. Vracím se pro pláštěnky. Vážně nechápu svou nadváhu.

Kupodivu stíháme hned první spoj, ještě s dvou minutovou rezervou. Háďátko natěším na cestu autobusem a mezi tím máváme autům a učíme se barvy. Odesílám SMS jízdenku. Minuta, dvě, tři, čtyři. Autobus nikde. Pět. Šest. Sedm. Patnáct. Čas dalšího spoje. Nikde nikdo. Háďátko natahuje moldánky. Miminčák zahodila dudlík do cesty. Natahuje moldánky. "Autobuuuuus" "Uáááááá". Začínám nervózně poklepávat nohou. Šestnáct. Dvacet. Třicet. Huráááá, BUUUUUS. Mávám jako ztroskotanec na pustém ostrově, aby nám řidič zastavil u chodníku. Řidič nechápavě kouká, stejně jako já, když po chvíli vidím schody. Ať žije bezbariérová doprava. V duchu zakleju a Háďátko to nahlas zopakuje. "Dopldele, maminko, to se nežííííká, že?" Naštvaně popadám děti a do obchodu vyrážíme pěšky. "Autobuseeeeeeeem, autobuseeeeeeem". Řev.

Do obchodu dobíháme těsně před polední pauzou. Sděluji prodavačce své jednoduché požadavky a pak se koukám, jak marně bojuje s odměřením gumové hmoty pro manžela. Háďátko mezi tím spatří nažehlovací Krtky a pečlivě si vybírá toho nejdražšího. (Jako bych slyšela mého muže: Můžeš mi říct, za co furt utrácíš???). Po deseti minutách konečně prodavačka zvítězí a podává mi "odměřené" klubíčko gumy. Sekla se jen o dva metry. V pohodě.

Dávám jí svou kreditní kartu a čelím nechápavému pohledu, když ze šuplete vytahuje kalkulačku, propisku a paragon. Hladová saň trochu zrudla a bylo jen slyšet mírné supění, když jsem se otočila a vyrazila o dvě patra níže "směr bankomat".

Při návratu na mě čekal jen lísteček: Přijdu za 15 minut. Polední pauza. Fááááájn.

Povozím dětičky na autíčku. Háďátko usedá za volant, Miminčáka přidržuji na místě spolujezdce. Nemám deseti korunu, a tak hodím dvacku, ať si děti užijí dvě jízdy, no ni?

CUK. Uáááá. Béééééé. Hysterický řev. Migréna. Najezená saň prochází se škodolibým úsměvem. Háďátku nabídne ještě balíček krtčích kapesníků a jsem o pětistovku chudší. (No za co asi utrácím zlato? Za jídlo. Za plíny. A za svatý klid!!!).

Cestou se ještě stavíme do Billy. "Banánek. Lajčátko. Dalinku. Upíka. Sýl". Ani nemusím nosit seznam. Vyprahlá jak Sahara toužím po Coca-cole a ne a ne ji najít. "Čokoláááááádku". "Bonbony". "Máme vše doma, Háďátko." Je podezřelý klid.

U pokladny, píp, píp, píp. Banány, rajčata, mandarinky. Jupík. Jupík č.2? Jupík č.3?! Sýr. Šunka. Chleba. Rohlíky. Čokoláda?! Oplatek?! Háďátko se spokojeně usmívá. Do chvíle, než ji učím rozdělit se se ségrou. "Mojéééééé." Ať žije období vzdoru.

Pod kočár kabelu, do ruky igelitku, do druhé Háďátko. Třetí rukou konejšit Miminčáka v kočárku, kterou už nákupy přestávají bavit. Ani rohlíkový úplatek nezabírá. Do toho mi zvoní telefon, zvedám čtvrtou rukou. Naše budoucí paní hlídačka. Upovídaná hlídačka. Když po půl hodině urazíme sotva dvacet metrů, konečně se dostávám ke slovu a omlouvám se, že se mi telefon právě nehodí. Jen Háďátko ještě zazpívá, pozdraví a končíme, jo? Háďátko přezpívá celý repertoár dětských písniček, nezapomene ukázat trochu ze svého vzdoru a konečně vyrážíme k domovu. Po deseti metrech Háďátko stávkuje. Nožičky bolí, oči se zavírají. Mračna se stahují. Déšť padá. Blesky šlehají.

Dnes jsem si na svém vzhledu dala zvlášť záležet a jsem ráda, že to konečně lidé mohou docenit. A dobře se pobavit. V bouřce popadám Háďátko na záda, Miminčáka se snažím zakrýt svou bundou. Na 10 cm podpatcích běžím (no jo, když jezdíme tím busem, tak můžu být i za ženskou, no ne?) vstříc větru dešti a zlomeným nohám. Jednou rukou přidržuji spící Háďátko, druhou řídím kočár a přidržuji nákup. Vítr mi zvedá šaty. Vzala jsem si ladicí kalhotky? Do toho volá manžel. Volá. Volá. Volá. Nevolej vole!!!

"Proč mi furt voláš?!" Okapávám po dvaceti minutách v teple domova.

"Jsem ti chtěl říct, že je venku bouřka."







Žádné komentáře:

Okomentovat