neděle 15. března 2015

Kdo maže, ten jede

Občas už mi z mateřské hrabe, a když se někdo nabídne s prací na doma, beru všemi deseti. A tak se občas bavím psaním článků pro webové stránky. Stejně jako jsem se psaním chtěla zabavit dneska ráno. Děti si sebraly peřiny a udělaly si liščí doupě na chodbě. Paráda. Snesly si hračky, plyšáky, knížky a byl klid. Jak já tohle miluju, když nemusím vymýšlet zábavu.


Povídání, smích. Píšu. Ticho. Píšu. Ticho. Jsem do toho zažraná, hlavně že děti nezlobí. Kruciš, ale ticho přeci značí vždycky zlobení! Nakloním se do dveří. Miminčák spokojeně okusuje knížku. Dobrý. "Hádě, kde jsi?" Háďátko přiběhne do pokoje, v ruce voskovku, na tváři úsměv. "Malovala koníčka!" hrdě hlásí. Nu dobrá. Píšu dál. Najednou mi hlavou proběhne, kde asi malovala, když jsem jí nedala papíry. Vlastně jsem jí ani nedala ty voskovky! Když se koukám na ten zoufalý vajglík, co z voskovky zbyl, raději se přidržuju zdi, aby to se mnou neseklo. Cítím jak rudnu. Naše skleněné zábradlí kompletně pomalované. Kresba se táhne přes náš prádelní koš. Dveře. Žlutá pračka. Žlutá koupelna!!! Když zjistím, že naštěstí nepomalovala zeď, propukám v smích. Hádě si dalo záležet. A teď si musí dát záležet maminka. Třikrát sláva vlhčeným ubrouskům! Malůvky na zábradlí nakonec nechávám. Vždyť je to originální, no ne? 

Vracím se k psaní. Háďátko se dožaduje pohádky. Ne! Háďátko se dožaduje opičí písně. Ne! Háďátko mi chce vydloubat klávesy. ""Mazeeej!" zavolám a kupodivu se otočí a jde pryč. Stále nepoučena, myslím si, jakou nemám autoritu. Píšu. 

"Namazala maminko."
"Co jsi namazala?"
"Miminčáka!"

Mentolový odér zubní pasty se line chodbou a mně hlavou duní písnička: "Bílá, bílá, bílá, bílá, komu by se nelíbila..."

Mně. 



Žádné komentáře:

Okomentovat